Karel Bořuta

„Byl tam veliký, jak bych to řekl… To se sesypalo. Já jsem byl ve stěně a házel jsem. Byl jsem v Karviné a tam byly čtyřmetrové sloje. V Ostravě ne, v Ostravě byly aji čtyřicet centimetrů, tam jsem nebyl, ale v Karviné jsem byl. A tam se to sesypalo a jeden brigádník, no, spadlo to na něho. Chytlo ho to. Mi se podařilo utéct, museli jsme do takové díry a dali nám, to se jmenovalo škrabák, na to jsme házeli uhlí. Jak se to začalo bořit, začalo to hučet, tak jsme všichni museli utéct, jenomže jsme se tam nemohli všichni vlézt, tak ten, co šel za mnou, tak mě bil do zadku kamenem, abych pohl. Jenomže tam se nedalo nikam utíkat. Kdyby to tak šlo, ale nedalo se. A potom, jak jsme vylezli na tu hlavní chodbu, tak to přestalo hučet, už se to nějak zastavilo a mu to chytlo nohy, tomu kamarádovi. Já jsem to viděl, a tak jsem se polekal, že jsem dal hned výpověď. Musel jsem z tama odejít.“

„Němci jeli od Lhotky s vozem Červeného kříže, a to jsem viděl, jak toho Němce vzali, šli pro něho tam pod kopec, vzali ho a otevřeli auto. Tam bylo křiku, v tom autě! Byli tam postřelení a moc mrtvých. A oni ho vzali, hodili ho tam, on křičel, mluvil, ale nepomohlo nic. A bylo to hrozné podívání, když jsme se dívali, jak mu střeva visely z teho…“