Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dagmar Bradáčová (* 1964)

• narodila se v roce 1964 v Litomyšli

• její otec v roce 1968 emigroval

• nebylo jí povoleno studovat vysokou školu

• v roce 1988 emigrovala do Spojených států

• v Chicagu vystudovala večerní školu a živí se jako knihovnice

• zapojovala se do aktivit místní české komunity

Dětství

Dagmar Bradáčová, rozená Vaníčková, se narodila v roce 1964 v Litomyšli. „Moji rodiče postavili družstevní byt a většina rodin byla stejného založení a měla podobně staré děti. Všichni jsme si hráli dohromady, […] rodiče se o nás nemuseli bát. Bydleli jsme na okraji města, všude kolem byly pole, louky, různě jsme i sportovaly, hrály jsme s balonem. Jako děti jsme dost držely pohromadě.“ Její tatínek byl technickým úředníkem v Karose ve Vysokém Mýtě a maminka učila na základní škole. „První čtyři roky mého života byly velmi příjemné. Byla jsem první a jediná vnučka, takže jsem byla milovaná.“ Na svého tatínka vzpomíná Dagmar jako na „frajera“, který měl červené auto se stahovací střechou. Často společně tak někam jezdili – třeba na dovolenou do Maďarska nebo se do Prahy podívat na nové letiště. „To mně byly čtyři roky. A co mě tenkrát udivilo, bylo to, že se tam otvíraly dveře, ty byly na fotobuňku. A tak jsem si tam s jednou holčičkou […] hrála a zkoušely jsme samozřejmě testovat ty dveře. A měly jsme míč a ty dveře se otevřely na fotobuňku i tím, že jenom se prostě koulel ten míč. Tak čtyřleté dítě to fascinuje, že. Ale po asi půl roce, kdy přijela sovětská armáda, to taky ňákým způsobem fascinovalo sovětského vojáka, který si myslel, že ne celé letiště se vzdalo, že tam někdo je za těma dveřma schovaný, že ty dveře otevírá a zavírá a ty dveře rozestřílel.“

Odchod tatínka a možnosti studia

Hezké dětství pro Dagmar skončilo v srpnu 1968. „V Litomyšli jezdily ruské tanky a automobily, někdo převrátil autobus, aby se nemohli dostat do města.“ A necelý měsíc po invazi se Dagmařin tatínek rozhodl opustit Československo, odjel nejdříve do Vídně a poté se usadil ve Spojených státech amerických. „Když někdo odešel z republiky, tak stát sebral všechno, co mu patřilo. Takže nám sebrali auto, garáž a chtěli nás vystěhovat z bytu, protože byl napsaný na oba rodiče.“ Následující období tak bylo velmi těžké, nejen že k tomu všemu chtěli maminku vyhodit ze školy, ale rok nato zemřela Dagmaře babička a za další rok i dědeček.

V roce 1970 nastoupila Dagmar do první třídy, a přestože se ve škole dobře učila, tak si nemohla vybrat, kde bude ve studiích pokračovat. V osmé třídě udělala zkoušky na gymnázium a po čtyřech letech se chtěla hlásit na vysokou školu a studovat knihovnictví nebo jazyky. Ve škole jí ale řekli, že nedostane doporučující dopis a jedna učitelka jí navrhla, aby zkusila tzv. nástavbu. „Přijela jsem tam a na dveřích bylo napsáno, že pokud budeme přijmutí nemůžeme už dále studovat na vysoké škole, pokud nás nepřijmou, tak se nesmíme odvolat proti rozhodnutí a že pak musíme jít dál pracovat. Když vám to řeknou a je vám osmnáct let, tak si myslíte, že si podepisujete ortel. Všichni jsme to podepsali.“ Ačkoliv přijímací zkoušky složila velmi dobře, na školu ji nevzali. „Přemýšlela jsem, jaké jsou moje další možnosti. Měla jsem připravenou jednu možnost, o které jsem už dlouho přemýšlela…“

 

Odchod z Československa

Poprvé ji otec na návštěvu do Spojených států pozval, když jí bylo dvanáct let. A v osmnácti, tedy v roce 1982, se rozhodla, že za ním odjede natrvalo. „Protože už mi bylo osmnáct let, tak jsem nepotřebovala povolení od maminky, potřebovala jsem pouze povolení od státu. A protože v té době už byla Helsinská smlouva, už spoustu lidí se odvolávalo, tak jsem dostala povolení vycestovat do Spojených států. A to povolení jsem dostala na šest týdnů. Většinou to dávali na půl roku, ale já jsem měla letenku na šest týdnů. Věděla jsem, jak se prohlížejí kufry na letišti. Takže jsem věděla, že půjdu přes rentgen. A protože jak jsem říkala, že jsem hodně četla, tak jsem si z knížky Haileyho Letiště přečetla takové fígly. Takže jsem sbalila prstýnky a náušnice, co jsem měla od babičky, tak abych si to mohla vzít s sebou, aby to nebylo nápadné, tak jsem to dala do zubní pasty, kterou jsem rozšněrovala takhle na tý druhý straně, tam jsem si strčila prstýnek a potom ještě do krabičky krému Nivea, protože to bylo taky v plechu, tak tam mi to nemohli vzít. A své čerstvé maturitní vysvědčení jsme rozpárali podšívku kufru a tam jsem si strčila to maturitní vysvědčení, které jsem měla asi čtrnáct dní, byla jsem na něj teda náležitě pyšná. A tak jsem odjela do Ameriky. A teď jsem musela jako předstírat, že jedu na dovolenou. Ale to ani nesměla vědět ani moje maminka, protože si myslim, ta by mě určitě jako nepustila. Takže já jsem přijela do Ameriky, měla jsem dvoje letní boty, dvě sukně a vzala jsem si s sebou dvě české knížky. A takto jsem s jedním kufrem přijela do Ameriky.“ V nepřítomnosti pak byla v Československu odsouzena na osmnáct měsíců nepodmíněně. Rehabilitována byla až v roce 1988.

Život v Chicagu

Ve Spojených státech se Dagmar usadila v Chicagu a začátky pro ni samozřejmě nebyly jednoduché. „Maturovala jsem z angličtiny, takže jsem něco mluvila, ale ne dostatečně, a navíc britským standardem.“ Po příjezdu začala nejdříve pracovat v české restauraci, po nějaké době začala i studovat večerní školu. „Přemýšlela jsem, co ze mě bude, až dodělám školu. Měla jsem velké štěstí, že jsem potkala dva lidi, kteří odešli z Čech. Byli to čeští právníci, pracovali jako knihovnictví, já se živím knihovnictvím posledních třicet let.“

Ucházela se také o místo učitelky v české škole. „Ucházely jsme se o to místo dvě […] Měla jsem výrazně červené šaty a na krku křížek, součást dárku, který jsem dostala od babičky. Křížek jsem nosila normálně pod svetrem, pak se oteplilo, měla jsem větší výstřih než normálně. Jak učitel uviděl křížek na krku, říká: ‚Vaníčková, vy jste křesťanka?‘ Řekla jsem že ne. ‚Že nosíte na krku křesťanské symboly.‘ Dávala jsem si pak dost pozor. Myslela jsem si, že v Americe mám volnost nosit křížek, na přijímacím pohovoru vzali tu Irenu… Ten člověk řekl, že jsou škola svobodomyslná – malý rodinný šperk byl problém jak v Čechách, tak i pro krajany tady.“

V Americe pro ni pak byla důležitá zejména místní česká komunita. „Pomáhala mi překonat pocit osamění. Protože jsme byli taková rodina alternativní, my jsme si vzájemně všichni pomáhali. Jestli to je dnes ještě tak, úplně tak nevím. Samozřejmě, že tam byly trošku generační rozdíly mezi lidmi, kteří přišli v roce 48, mezi lidmi, kteří přišli v roce 68. Já jsem byla taková vlastně výjimka. Těch lidí, kteří se dostali na západ v té době už moc nebylo. Takže tam byly takové trochu generační problémy, ale myslím si, že ta česká komunita fungovala výborně. A mě právě české knížky české filmy a ta česká komunita úžasně naplňovaly.“

V komunitě se také seznamovala s dalšími lidmi, kteří odešli z Československa. Třeba s paní Smrčkovou, která pracovala v Hlasu Ameriky nebo Karlem Krylem. „Postupně jsem se seznámila s více lidmi, kteří byli fantastičtí. Jedním z nich byl Eduard Vedral, který založil osadu Dálava. Vzal všechny lidi, kteří přijeli z Čech a chtěli hrát a zpívat. Celá banda jsme jezdili na různé výlety. Byla to moje náhradní rodina a do dneška se stýkáme. Byla to moc fajn doba.“

Sametová revoluce

Poprvé se Dagmar do Československa vrátila v roce 1988 a sice už jako americká občanka. „Byli jsme trochu sledovaný policií, ale už tenkrát se mi zdálo, že se mohou lidi shlukovat, na Karlově mostě lidi hráli na kytaru.“

17. listopadu 1989 pak slavila v Americe narozeniny svého otce. „Potkali jsme se v restauraci a po té oslavě jsme jeli domů. V deset hodin ve zprávách už byly zprávy z protestů.“ Dagmar byla v té době těhotná, tak se nemohla do Československa vydat. „Nikdy jsme nevěděli, kdy to úplně skončí. Byl to úžasný pocit, že najednou můžeme jet domů.“ V březnu 1990 se jí pak narodila dcera a její maminka za ní poprvé mohla do Ameriky přijet. „Bylo moc fajn se s ní zase vidět.“