Erika Brinkmannová

„Tak jsme tam byli sami. Jednou jsem si hrála venku a šli kolem vojáci. Měli takový dlouhý nože (bodáky – pozn. ed.) na puškách a světlé uniformy. Přišli k nám. Než jsem stačila přijít domů, abych zjistila, co se děje, byla jsem kousek od domu, myslela jsem si, že dostanu od nich čokoládu nebo tak něco. No a oni zatím všechno rozřezali, stáli na židlích, otevírali kredenc, vyndali všechno a vždycky si to dávali před náš dům. Chtěla jsem maminku, volala jsem ji, ale ona v žádném pokoji nebyla. Byly otevřené dveře na půdu a na té půdě ta moje maminka stála v rohu, jeden voják klečel před ní a mířil na ni puškou, druhý v rajtkách měl v ruce hodinky a počítal. Že ji jako zastřelí… Oni chtěli vědět, kde je můj bratr."

„Jednoho krásnýho dne jsem si hrála se sousedovic dětma, mně bylo asi tak pět let, a najednou jsem viděla, jak kolem nás jdou vyparáděni naši sousedi. Šli čtyřma řadama všichni ke křižovatce, ta byla asi tak půl druhýho kilometru. Nevěděla jsem, co se děje, tak jsem šla za nima, zvědavá. Taková, jaká jsem. Tak jsem se tam postavila a oni ti lidi nastupovali do nákladních aut. Tak jsem se doma zeptala maminky, kam všichni ti naši sousedi jdou. Doma říkali, že je odvážejí do Jáchymova a že už nepřijdou."