Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vratislav Cvejn (* 1950)

• narodil se 19. července 1950 v Liberci

• pocházel z věřící rodiny

• v roce 1969 maturoval na stavební průmyslové škole

• pamětník invaze vojsk Varšavské smlouvy v Liberci

• základní vojenská služba v Hranicích na Moravě

• patřil ke křesťanské mládeži, která se scházela po bytech i na faře

• stýkali se s tajným knězem Janem Baptistou Bártou

• spoluorganizoval tajná sympozia o Medžugorii

• v roce 1989 se zúčastnil Kongresu rodin v Castel Gandolfo

• aktivní člen Občanského fóra

• v roce 2022 žil v Liberci

Vratislav Cvejn se narodil 19. července 1950 v Liberci, dětství a mládí prožil s rodiči a pěti sourozenci v Harcově, tehdy takřka na samotě, se čtyřmi popisnými čísly, která skýtala dětem mnoho venkovních radovánek.

Rodina byla nábožensky založená, což ji za komunistického režimu vystavovalo jisté míře komplikací, avšak víra jim také pomáhala překonávat nesvobodu ve společenství stejně smýšlejících přátel.

Liberec 21. srpna 1968

Vratislav své vyprávění pro Paměť národa zahájil momentem, kdy do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy. Tehdy mu bylo 18 let a studoval průmyslovku. „Konkrétně toho 21. srpna jsem se probudil kolem čtvrté hodiny ráno, když svítalo a nebe bylo bez mráčků. Všichni, kdo jsme byli doma, jsme se probudili hukotem letadel a antonů. Sousedé i náš táta se seběhli na ulici a diskutovali, co se děje,“ vzpomíná Vratislav.

Jeho maminka byla v tu dobu hospitalizovaná v nemocnici, otec musel do práce a šest sourozenců tedy zůstalo doma samo. „Takže jsme vymýšleli blbosti a mě napadlo vzít kolo a jet se podívat do města, co se děje,“ vypráví Vratislav. Do města dorazil na kole po silnici spolu s kolonou vojenských aut.

„Najednou se z náměstí začala ozývat střelba a já vůbec nevěděl, která bije. A tak jsem tam stál pod tím mostem, sesedl jsem z kola, trochu jsem se uklidil na stranu a z náklaďáku vyskákali ti ruský kluci se samopaly. Koukali, co se děje a jeden z nich preventivně přede mnou pokropil fasádu. Tenkrát to byla budova okresního národního výboru. Když tahle vypjatá chvilka skončila, radši jsem se sbalil a jel domů. Později jsem si ty důlky ve fasádě vyfotil na důkaz toho, že jsem tam byl. Pak si ještě pamatuji, že začaly starosti, jestli bude válka, nebo nebude válka a jestli jsme zásobovaní a začalo se chodit se síťovkami, kde je co ještě ke koupi, ve kterém krámu mají ještě housky a ve kterém už ne. Do večera byly krámy vykoupené. Pak se jídlo těžko shánělo. Ale na druhou stranu, že bychom měli hlad, tak to se nestalo,“ líčí pamětník.

 

Lenine, vstávej, Brežněv se zbláznil!

Obyvatelé Liberce v hektických dnech bezprostředně po okupaci přehazovali cedule s názvy ulic a měnili směrovky, aby zmátli nevítané vojáky, ale také vyvěšovali transparenty z prostěradel, kde se dalo. Transparenty vyzývaly okupanty k návratu domů a také měly pobavit. „Hodně času jsme také strávili u rádia a sledovali jsme vývoj politické situace. Delegace politiků odjela v čele s generálem Svobodou do Moskvy. Mezi lidmi se zatím vyprávělo, kdo tam kope za národ a kdo je naopak s Rusy. Začaly se objevovat seznamy kolaborantů ve výkladech a také v různých pokoutných tiskovinách.“

Vratislav různé okupační artefakty a dění v Liberci fotografoval, sbíral a vyměňoval s přáteli. Během podzimu už bylo z fotek slušné album. „Tehdy to ještě nikomu nevadilo – naopak, všichni tím byli nadšení. Až časem se ukázalo, že je to něco, co by mohlo být doma nebezpečné. Několikrát jsme přemýšleli, zda to nespálit, ale nakonec album přežilo schované doma pod knížkami,“ říká Vratislav.

Srpnové události šedly, občané si začali zvykat na přítomnost sovětských vojsk v zemi i na podřízenost československých politiků sovětským direktivám. Malou naději, že se lid vzpamatuje z letargie a povstane vůči utužování totalitního režimu KSČ, pociťoval Vratislav v polovině ledna 1969, kdy se upálil Jan Palach, aby lidi zburcoval. „Konaly se protesty v souvislosti s jeho pohřbem, ale tím aktivita národa zase skončila,“ vypráví Vratislav.

 

Setkávání s tajným knězem Janem Baptistou Bártou

Vratislavovi rodiče byli nábožensky založení. Nenechali se útlaky komunistů zviklat, víru si udrželi a snažili se ji předat také svým dětem. Za totality jim pomáhalo, že žili ve společenství stejně zaměřených lidí. Scházeli se po domácnostech, křesťanská mládež se v době politického uvolnění v roce 1968 vídala také na faře u kostela sv. Antonína na Malém náměstí.

„Mládež vedl mladý kněz, páter Opletal. Měl na faře na Malém náměstí malý byteček a my jsme tam seděli na posteli, na skříních a na lavici, zkrátka dvě hodiny týdně se tam probíral katechismus. Ve čtvrtek holky a v pondělí kluci. To byl náš základ víry,“ vypráví Vratislav. Při těchto setkáních poznali také pátera Bártu. „Byl tehdy v podstatě tajným knězem. Držel při životě podzemní františkánský řád, byl několikrát zavřený. Vyprávěl nám mimo jiné také své zážitky z kriminálu, jak ho pronásledovala StB,“ vzpomíná Vratislav. Když se po roce 1968 musela věřící mládež opět stáhnout z veřejnosti do bytů, zvali ho ke schůzkám nadále. Vratislav vzpomíná, jak ho konspirativně vozil škodovkou z jeho bydliště Na Perštýně k nim domů, aby nebudil pozornost.

Skupina věřících se scházela každý týden ve stejný čas. Brzy si všimli, že jsou sledováni, když jim v době schůzek u domu parkovalo cizí auto. Několikrát se v kostele setkali i s lidmi, kteří se za každou cenu snažili dostat do skupiny věřících, avšak nikdy se jim to nepovedlo. Většinou pak zmizeli stejně rychle, jako se objevili.

V roce 1975 odkoupili manželé Cvejnovi polovinu domu od pana Petra, který býval kostelníkem u sv. Antonína a později se živil jako pošťák. V době normalizace přepisoval a šířil samizdatové texty a nelegální tiskoviny.

 

Jak můžeš věřit v téhle době, to je směšné!

Paradoxně největší trápení kvůli náboženskému založení rodiny prožívala dcera Cvejnových, kterou ve třetí třídě učitelka konfrontovala s „nesmyslnou“ vírou před celou třídou. Zeptala se nejdříve, kdo z dětí je věřící, a když se malá holčička přihlásila, vysmála se jí. Děti se na stranu učitelky přidaly a tím pro věřící holčičku nastaly ve škole zlé časy. Vracívala se domů nešťastná, musela čelit posměchu a ústrkům. Respekt a úctu dětí si ale „vysloužila“ zpět díky tomu, že uměla hrát na klavír. Děti nevěděly, jak šikovná je, a tak když jednou ve škole zahrála, děti byly překvapené a moc se jim to líbilo. Opět ji přijaly mezi sebe. Dcera Cvejnových se dobře učila a měla také pěkný přednes. Paradoxně učitelka, která jí svou hloupostí způsobila taková příkoří, později svou věřící žákyni vybírala, aby reprezentovala školu a její učitelské dovednosti na recitačních soutěžích. Cvejnovi k učitelce ale nechovali nepřátelství. Vztahy se časem upravily natolik, že se s nimi učitelka byla schopna bavit i o víře.

Jak říká Vratislav, jinak cítil, že žili pod ochranným pláštěm Panny Marie a díky tomu Cvejnovi nebyli nikdy zadrženi, ani podrobeni domácí prohlídce či výslechu. I dokumenty a fotografie z roku 1968 tak zachovali až do listopadové revoluce pro budoucí generace.

 

Sametová revoluce nás nepřekvapila

Vratislav v roce 1989 pracoval ve stavebním závodě a jak říká, listopadové události ho nepřekvapily. „Vím, že lidi v práci si říkali: ‚Co chtějí? Co se komu děje a co se komu nelíbí?‘ Ale my jsme věděli, proč to je. Já byl takový nesmělý, ale většina mých vrstevníků byla všelijak činná v Občanských fórech a ledacos dělali a zařizovali. Já byl také v Občanském fóru v podniku, jenže jsem těm chlapům nestačil. Psali jsme plakáty, chodili jsme roztahovat transparenty před radnici. Ze začátku jsem s nějakou komisí objížděl stavby a přesvědčoval lidi, že předěláme ROH (Revoluční odborové hnutí) a takové věci, ale ti lidi, co to uměli, tak ti za měsíc za dva převlékli kabát a převzali zpátky aktivitu. Jenom ti, co byli tím tvrdým komunismem zkorumpovaní, tak ti odpadli, a ti, co byli lišky podšité, ti to převzali. Podnik se ale stejně do dvou let rozpadl,“ vzpomíná Vratislav na nutný přerod hospodářství, v němž odzvonilo centrálnímu řízení.