Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

José Díaz Silva (* 1960)

• narodil se 11. července 1960 v Santiagu de las Vegas, provincii kubánské Havany

• je obráncem lidských práv a opozičním politikem komunistického režimu na Kubě

• v roce 1982 se pokusil emigrovat z Kuby, za což byl odsouzen k odnětí svobody

• v roce 1988 byl uvězněn kvůli zabití své krávy

• v roce 1993 byl znovu odsouzen, tentokrát kvůli „morálnímu přesvědčení“

• po propuštění z vězení v roce 1997 vstoupil do organizace „Hnutí 24. února“ [Movimiento 24 de febrero]

• během roku 2002 založil „Opoziční hnutí za novou republiku“ [Movimiento Opositor por una Nueva República] a je až dodnes jeho předsedou

• v roce 2004 byl označen za „společensky nebezpečného“ [v souladu s ustanovením v Trestním řádu Kubánské republiky]

• celkem strávil 14 let ve vězeních

• jeho dva synové jsou rovněž politickými vězni a dcera je obránkyní lidských práv; manželka Lourdes Esquivel je členkou hnutí „Dámy v bílém“ [Las Damas de Blanco]

• žije v Santiagu de las Vegas se svou manželkou a dcerou

Vůdce Opozičního hnutí za novou republiku, José Díaz Silva, strávil kvůli svým rozsáhlým aktivitám proti komunismu na Kubě celkem 14 let ve vězení, které popisuje s respektem, ale vůbec ne se strachem: „Být politickým vězněm za mřížemi znamená život v neustálém nebezpečí, to mám vždycky na paměti.“

Házení vajíček na dům

Rodina Josého Díaze Silvy žila v okrajové čtvrti Santiaga de las Vegas, v domě postaveném Josého rodiči. José se narodil 11. července 1960 a měl deset sourozenců. Na ekonomické situaci rodiny se odrážela nestabilní politická situace na Kubě. Otec Josého se věnoval zemědělství a před svou rodinou skrýval své činnosti proti Kubánské revoluci[1] a působení v organizaci podporující lidská práva „Bílá růže“ [La Rosa Blanca][2]. Doma José často slýchával, že revoluce se stala zbytečně násilnou a že znamená pro kubánské obyvatelstvo jen utrpení. V roce 1970 poznal svou budoucí manželku, se kterou se v roce 1981 pokusili opustit Kubu: „Když jsme ale přijeli do přístavu, oznámili nám, že přístav Mariel[3] je zavřený a nemůžeme odjet, i když jsme měli připravená všechna potřebná povolení, já, moje manželka i syn.“ Skutečnost, že chtěli emigrovat zůstala zapsaná v komunistických registrech a stala se také důvodem zavržení Josého rodiny nejen ze strany systému jako takového, ale i sousedy: „Všichni z čtvrti nám házeli na dům vajíčka,“ vzpomíná José.

Prozření kubánského lidu

Od úmyslu odjet z Kuby José neupustil. V roce 1982 postavil se svým sousedem a pár příbuznými malou bárku k přeplutí z Kuby na Floridu. O jejich záměru se dozvěděla Státní bezpečnost a José byl na 18 měsíců uvězněn. Ani tato zkušenost ho od úmyslu emigrovat neodradila a v roce 1986 se dostavil s manželkou na Velvyslanectví Spojených států Amerických, kde zažádali o azyl jako političtí uprchlíci. I když byl jejich požadavek vyhodnocen kladně, rozhodli se nakonec neriskovat s ohledem na nedávno narozeného synovi a zůstali tak na Kubě. Pro kubánskou Státní bezpečnost znamenala žádost o azyl důvod k dalšímu zadržení Josého. Ten poznamenává, že v průběhu 80. let přestal kubánský lid slepě obdivovat kubánskou revoluci, protože socioekonomické podmínky, hlavně pak hlad, se zhoršovaly a lidé žili ve stále více prohlubující se bídě.

Vězení kvůli morálnímu přesvědčení

Když byl José v roce 1988 odsouzen ke třem letům vězení z důvodu zabití své vlastní krávy, což bylo v té době zrovna trestné, sblížil se tam s politickými vězni. Jeho manželka Lourdes mezitím zajišťovala chod domácnosti z peněz, které získala na černém trhu prodejem spadaných kávových zrn u silnic a plantáží. V roce 1993 musel José opět k soudu, tentokrát kvůli „morálnímu přesvědčení“, protože nezrušil svou žádost o výjezd ze země, když chtěl odjet přes přístav Mariel. Odsoudili ho k šesti letům odnětí svobody. Když byl v roce 1997 propuštěn, rozhodl se zapojit se do lidskoprávní organizace „Hnutí 24. února“. „Vyšel jsem s jasnou myslí připravenou na politiku. Řekl jsme své manželce: ‚Musíme najít organizaci bránící lidská práva.´“, popisuje své rozhodnutí. Brzy nabídli Josému pozici regionálního představitele hnutí pro provincii Havana a José samozřejmě přijal.

Shromáždění

Na konci 90. let už José navázal vztahy s dalšími aktivními a významnými obránci lidských práv, kterými jsou například Oswaldo Paya Sardíña[4] nebo Martha Beatriz Roque Cabello[5]. V roce 2002 pak založil nové politické sdružení „Opoziční hnutí za novou republiku“ [Movimiento Opositor por una Nueva República], které je i v současnosti aktivní a tvoří důležitý politický protipól komunistickému režimu. Když lidskoprávní aktivisté chtěli uspořádat společné shromáždění s cílem podpořit obyčejné lidi na Kubě, Josého dům se nabízel jako ideální místo pro jeho organizaci. Avšak Státní bezpečnost zareagovala rychle a odvlekla Josého k výslechu, po kterém ho odsoudili ke čtyřem rokům odnětí svobody, protože José vykazoval jeden z „ukazatelů nebezpečí pro společnost“ [índices de peligrosidad]. Trestní řád Kubánské republiky stanovuje právo zadržet osobu, která představuje tzv. „nebezpečí pro společnost“, kdy ani nemusí dojít přímo k přestupku nebo trestnému činu, stačí když splní některý z uvedených „ukazatelů nebezpečí“ [índices de peligrosidad][6]. I přes zmíněné komplikace se shromáždění v květnu roku 2005 podařilo zorganizovat. Mezitím byl José se ve vězení, ale nenechal zlomit a založil nové hnutí „Síla pravdy“ [Fuerza de la verdad].

Strach z režimu

José strávil celkem v různých věznicích 14 let, zažil sedm prohlídek svého domu, nespočet výslechů, násilných zadržení a fyzických útoků. José si vybavuje jeden z incidentů, kdy ho na ulici napadl strážník Státní bezpečnosti: „Strhl mě na zem, ale já jsem měl spoutané ruce a nemohl se hýbat, takže celý můj obličej narazil na zem a všechny zuby se mi rozmlátily.“ Jeho kolegové mají podobné zkušenosti. „Komunistický systém přežil díky strachu a děsu, ve kterém udržovali kubánský lid, to je to, co odpradávna posilovalo současný režim. Využili a zneužili náš lid,“ vysvětluje José sílu a setrvačnost režimu na Kubě.

Udržujeme se na živu

Pro Josého je nejdůležitější formou boje proti komunistickému systému aktivismus v ulicích, to hýbe dle jeho slov režimu žlučí. Na ulicích se objevují nápisy jako „Pryč s Fidelem“ nebo „Pryč s revolucí“ nebo nenápadné symboly, jako například přinést v neděli ke kostelu bílé květiny. „Mého syna odsoudili na sedm let ve vězení za nápis ‚Pryč s Fidelem´, vzpomíná José na důvod zadržení jednoho ze svých synů a pokračuje v popisování útoků na svou osobu a rodinu: „My aktivisté jsme v neustálém nebezpečí, a také ‚Dámy v bílém‘ [Las Damas de Blanco][7]“. Josého synové následují jeho příklad a jsou taktéž političtí vězni, jeho dcera je aktivní bojovnicí za lidská práva. José si vybavuje období, kdy odsoudili jeho syny k odnětí svobody: „Říkával jsem svým hochům: ´Vydržte, až tohle všechno přejde.´“ José vyjadřuje velkou vděčnost své ženě za její odhodlání a děkuje svým dětem, že se nikdy nepoddaly komunistickému režimu: „Díky tomu můžeme pokračovat v boji proti komunistickému režimu Castrů,“ uzavírá své myšlenky s jistotou a nadějí.

 

[1] Více informací o Kubánské revoluci naleznete zde: https://zoommagazin.iprima.cz/historie/pravnik-fidel-castro-vladl-kube-jako-diktator-pul-stoleti-ted-je-posmrti-zemre-i-revoluce

[2] Bílá růže byla organizace založená v roce 1959 s cílem odporu vůči režimu Fidela Castra. Více informací ve španělském jazyce zde: https://www.ecured.cu/La_Rosa_Blanca_(grupo_terrorista)

[3] Kuba otevřela přístav Mariel poblíž Havany. Tisíce Kubánců využily příležitost a opouštějí Kubu. Událost je také nazývaná jako Exodus z přístavu Mariel. Více informací zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Kuba#1980:_Exodus_z_p%C5%99%C3%ADstavu_Mariel

[4] Oswaldo Paya Sardíña byl kubánským aktivistou za lidská práva. Více informací ve španělském jazyce zde: http://www.diariodecuba.com/etiquetas/oswaldo-paya-sardinas.html-0

[5] Martha Beatriz Roque je aktivní obránkyní lidských práv, nominována na Nobelovu cenu míru. Rozhovor můžete naleznout v archivu Paměti národa: https://www.pametnaroda.cz/es/roque-cabello-martha-beatriz-1945  

[6] Více informací ve španělském jazyce zde: http://www.movimientodignidad.com/los-indices-de-peligrosidad-en-el-codigo-penal-de-cuba/

[7] Dámy v bílém je občanské hnutí s cílem podporovat rodiny s politickými vězni na Kubě: Více informací ve španělském jazyce: https://web.archive.org/web/20070311054221/http://canf.org/2005/1es/noticias-de-Cuba/2005-may-05-otorgan-premio.htm

V archivu Paměti národa můžete nalézt rozhovor s představitelkami hnutí: již zmiňovaná Martha Beatriz Roque nebo vedoucí hnutí Berta Soler Fernández: https://www.pametnaroda.cz/es/soler-fernandez-berta-1960