Hana Dobešová

„Byly prověrky, to jsem jim tam tenkrát zahrála taky trošku divadlo. Oni každému kladli otázky: Co říkáte tomu srpnu 68? A já říkám: ‚Jé, to jste hodný, že se ptáte, já bych tak ráda o tom něco věděla. Já jsem se nikdy nestarala, to byste mi měli vysvětlit.‘ A oni na mě koukali a já říkám: ‚No ale já to nevím, vždyť vy jste ve straně, tak víte o co jde.‘ A teďka ten hlavní, co to vedl, to byl sládek v pivovaru, byl středoškolsky vzdělaný, tak znal latinu, tak já mu říkám: ‚Já vám to řeknu, on vám to přeloží, váš představitel: Quod licet Iovi, non licet bovi.‘ A on říká: ‚Co je dovoleno Bohovi, není dovoleno volovi.‘ A bylo po prověrce.“

„Pak přišel asi 20. leden [1943] a my jsme byli povolaní do transportu, Franta a já. Teď si představte, jaký je osud. Tam Franta, protože chodil v Litoměřicích do školy, tam byl i jeho spolužák, nějaký Bobek. Ten dělal v Terezíně, s hákenkrajcem chodil, dělal tam elektrikáře. Shodou okolností ho tam Franta potkal předtím, než byl ten transport. On se k Frantovi hlásil a řekl mu: ‚Vždyť jsme přece spolužáci, nekoukej se na ten odznak, když budeš něco potřebovat, já ti pomůžu.‘ On se k němu přihlásil a říkal: ‚Až budeš v transportu…‘ Ale Franta řekl: ‚Já jsem ale ženatý.‘ ‚Tak mi řekni tvé transportní číslo i tvé ženy, až budeš v transportu, já tvůj lístek vyhodím.‘ Opravdu se to stalo. Byl transport, a když už měl odcházet do Bohušovic a byli jsme připraveni, já jsem říkala: ‚To není pravda, on ti to namluvil.‘ Najednou přiběhl poslíček a křičel: ‚Franz Müller und Hana Müller ausgeschieden,‘ že jsme z transportu venku. Já jsem byla z toho úplně celá zpitomělá, to taky bylo v noci, všechno se odbývalo vždycky v noci. Tak jsme se sebrali a viděli jsme, že všichni se strašnou závistí na nás koukají, že odcházíme. Odcházeli jsme pryč, jako domů. Museli otevřít vrata a museli nás pustit. Já jsem tam stála za vratama a brečela jsem, říkala jsem si, že to je takový zázrak, že to snad není možné. Byli jsme jediní z transportu. Celý ten transport odešel a celý šel do plynu. Ten Bobek nám zachránil život.“

„Všude už byly shromážděny rance, připraveny klíče, které jsme museli okamžitě odevzdat. Bylo připraveno zimní oblečení, protože to bylo v zimě. Všecko se muselo ještě uklidit. Šlo se na nádraží. Ze Solnice přijel motoráček, tam už byli nastoupeni lidi, co byli ze Solnice a z Kvasin. Ještě se stavělo v Týništi, tam taky někdo přistupoval. Pak se jelo do Hradce, zastavilo se za nádražím a vedli nás, jak byla původně akademie. Tam jsme byli tři dny. Tam pro každého byla připravena matrace, to bylo jako lůžko, a teď se muselo chodit různě, kde se co odevzdávalo. Klíče se odevzdaly, kdo měl něco, co ještě nebylo odevzdané, tak musel tam dodatečně odevzdat. Byli jsme tam tři dni.“

„Večer jsme přijeli do Rychnova. Na náměstí už byla tma. Všichni měli, protože byli většinou ze smíšených manželství, kam jít. My jsme tam s maminkou stály a neměly jsme kam jít. Přišel pan hoteliér Havel, starý pán, a řekl: ‚Ne ne, vy půjdete k nám. Vy půjdete k nám bydlet a budete u nás tak dlouho, jak budete chtít.‘ Představte si to. Tak jsme šly. Říkal: ‚Tady se můžete vykoupat, tady máte koupelnu k dispozici. Chcete ještě něco jíst?‘ My jsme říkaly, že ne. ‚Ráno si půjdete na snídani a uvaříme vám to, co si řeknete.‘ Havel, starý Havel. Tak jsme šly. První bylo, že jsme se šly vykoupat, protože to bylo potřeba. Pak jsme šly do čistých peřin, do čistého lůžka si lehnout. Víte, co to bylo?“