Jana Dvorská

„Bylo nám kolik? Mě bylo devětadvacet, doktor Veselovský je o pět let starší. Plus mínus pětadvacet až pětatřicet nám bylo. Dívali se na nás asi jako na mladý, drzý a co si to dovolujeme. Čekal na nás předseda Národního výboru a také takzvaní odborníci, kteří nám vykládali o tom, jak se ekologie dělá dobře, protože jsme přišli s peticí a chtěli zlepšit životní prostředí. A začali nám říkat, jak je životní prostředí výborné, kolik je slunečných dnů a jaké koncentrace jsou ve vzduchu. No a za čtvrt hodiny to skončilo. Ta debata neměla vůbec smysl, bylo to zřejmé od začátku, ale nám to nedošlo. Předseda národního výboru pak na nás začal křičet, kde bychom byli bez komunistů a co všechno pro nás komunisté udělali...“

„Nemohla jsem hned ve čtyři, tak jsem si říkala, že počkám, až to zase obejdou. První den jsme šli od kašny, obešli jsme město a pak to tam taky někde končilo. Tak si říkám, že počkám, až to obejdou a připojím se před naším domem. Měla jsem tam perfektní výhled. Tak jsem tam šla, ale situace byla jiná. Přišla posila, tak to chtěli už skončit. Když se lidé dostali k nádraží, tak je nechali projít a uzavřeli to ozbrojenou policií a psy. Dole byli psi a policie, pak byli lidé zavření do ulice a nahoře byli policajti a vodní dělo. A já bydlela na náměstí, takže jsem šla seshora, chtěla jsem se přidat k těm, co jdou zespoda a viděla jsem tu situaci. Nevěděla jsem, co mám dělat. V první řadě jsem viděla naše studenty z gymnázia. Jediné, co mě napadlo bylo smlouvat s nimi (policisty), aby pustili kordon. Připadala jsem si jako ve snu, ne jako v realitě. Ale oni se se mnou překvapivě bavili a řekli, že to pustí. Ale že jim musím říct, ať se rozejdou.“

„Potom, když jsem viděla plakáty k ekologické demonstraci, tak jsme si s kamarádkou řekly, že tam půjdeme. Vůbec jsem neočekávala, že by přišlo hodné lidí, že by se tam dělo něco jako v Praze, že by to někdo vedl. Spíš jsem si myslela, že nepřijde nikdo. Tak jsme tam šly. Byli tam lidi, tak jsme se v sobotu 11. listopadu přidaly k průvodu a hrozně spokojeně a nadšeně jsme procházely Teplicemi. Držely jsme se za ruce, volaly: ‚Chceme čistý vzduch, Chceme zdravé děti!‘ A užily jsme si sobotní demonstraci asi od čtyř do pěti, šesti. Měla jsem dobrý pocit, že třeba něco může začít nebo třeba i k něčemu může dojít. Ale vůbec jsme nevěřili ve změnu režimu. Spíš třeba, že se tady něco zlepší, v Teplicích.“