Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Foglová (* 1938)

• narozena 13. července 1938 v osadě Frankov (Velké Dorohostaje) na Volyni

• volyňská Češka

• za války rodiče ukrývali a živili sedm Židů (Tejtelmanovy, Valešovy)

• otec Josef Holátko v 1. čs. armádním sboru

• v roce 1947 rodina reemigrovala do Československa

• v roce 1991 byl Josefovi a Anně Holátkovým udělen titul Spravedlivý mezi národy

• v roce 2020 žila Anna Foglová v Šumperku

V Bibli se píše, že kdo zachránil jeden lidský život, zachránil celý svět. V tom případě manželé Josef a Anna Holátkovi zachránili několik světů. Za druhé světové války totiž na svém hospodářství v osadě Frankov na Volyni osm měsíců ukrývali a živili židovské manžele Tejtelmanovy s jejich třemi dětmi ve věku od devíti do dvanácti let. Poskytnutím úkrytu zachránili život také židovským manželům Jiřímu a Marii Valešovým. Prokázali tak neuvěřitelnou odvahu. Po kraji se pohybovaly nejen nacistické jednotky, ale také banderovci, kteří Židy i jejich zachránce systematicky vyhledávali a vraždili. Josef a tehdy těhotná Anna neriskovali jen své životy, ale také životy svých dvou, respektive tří dětí. Dlouhé roky pak o svých činech nemluvili, až jednoho dne na dveře jejich bytu zaklepal Josef Tomer, syn manželů Tejtelmanových. Z jeho iniciativy dostali Josef a Anna Holátkovi v roce 1991 titul Spravedlivý mezi národy a jejich jména tak budou navždy vyryta na čestné zdi Zahrady spravedlivých v Jeruzalémě.

Na samotě u lesa

Anna Foglová, rodným příjmením Holátková, se narodila 13. července 1938 jako druhá ze tří dcer Josefovi a Anně Holátkovým. Jediný syn Vitoušek zemřel, když mu byl jeden rok. Anna na svět přišla při domácím porodu v osadě Frankov spadající pod Velké Dorohostaje na Volyni. Její rodina patřila do místní komunity Čechů, kteří do tohoto kraje přišli v druhé polovině 19. století na příslib levné půdy a dalších výhod. V osadě, nebo spíše samotě Frankov žily jen čtyři české rodiny (Šírcovi, Vostří, Holátkovi a rodina Tichých) a do nejbližší vesnice Dorohostají nebo Českých Novin to místní měli dva kilometry přes pole a lesy. V hospodářství Holátkových společně žili rodiče s dětmi a prarodiči Antonínem a Marií. K domu náleželo 16 hektarů polností, z nichž měli 4 hektary v pronájmu. Anna Foglová vzpomíná, že rodiče jim zajistili pěkné dětství a k výchově nikdy nepoužívali tělesné tresty. Dětem často četli z českých knih a vedli je k lásce k vlasti jejich předků.

Předci sice žili ve stejné oblasti, ale přišli tehdy do carského Ruska. Po Polsko-sovětské válce se západní část Volyně v roce 1920 stala součástí Polska a Anna se také v tomto státě narodila. Rok poté ale v rámci tajného paktu o neútočení území obsadil Sovětský svaz. Od konce června 1941 ho zase okupovalo nacistické Německo. Vzhledem ke svému tehdejšímu věku nemá Anna na tyto události žádné osobní vzpomínky. V paměti jí ale zůstal 13. červenec 1943. Ten den slavila páté narozeniny a maminka ji vyvedla na kopec, aby jí ukázala záři z požáru v nedalekém Českém Malíně. Nacisté nejenže tam vypálili celou obec, ale také zaživa upálili nebo postříleli 374 českých mužů, žen a dětí.

Odvaha, na niž se nesmí zapomenout

Krátce po příchodu vojsk wehrmachtu začali nacisté na Volyni shromažďovat Židy, které pak nahnali do ghett. Jedno z nich vzniklo v blízkém městečku Mlýnov, kde žila početná židovská komunita. V září 1942 speciální jednotky SS a místní přisluhovači během jednoho dne několik tisíc z nich zastřelili. V ghettu žila také rodina Nachyma Tejtelmana a zahynuli tam jeden nebo dva jeho synové. Nachym s manželkou a třemi dětmi z ghetta uprchli. Kdy se tak stalo a kde se následně ukrývali, zůstává otazníkem. Jednoho večera v září nebo v říjnu roku 1943 ale Nachym Tejtelman zaklepal na dům manželů Holátkových, s nimiž se jako obchodník se zemědělskými produkty znal již z předválečné doby. Potřeboval pomoc a Annini rodiče souhlasili, že ho ukryjí i s jeho ženou a syny Ašerem a Josefem a dcerou Šifrou. Ve stohu za domem jim pak vytvořili úkryt, kde strávili následujících osm měsíců. „Stoh byl hned za stodolou a chodilo se tam pro slámu, takže nehrozilo nebezpečí, že na to kvůli vyšlapané cestě někdo přijde. Měli tam vědro na výkaly a babička ho vždycky večer vynášela. Jídlo jim také každý večer nosili. Jednou týdně se domluvili a přišli se vykoupat dovnitř do domu,“ vzpomíná pamětnice, která ale tehdy nic netušila, protože rodiče ukrývání před dětmi tajili, a dověděla se to až po mnoha letech, krátce předtím, než rodičům udělili titul Spravedlivý mezi národy.

Rodiče tímto činem velmi riskovali. Nacisté po kraji systematicky hledali každého přeživšího Žida. V případě prozrazení velmi reálně hrozila smrt všem členům rodiny zachránců. Nebezpečí ale nehrozilo jen od nacistů, ale také od banderovců, členů Ukrajinské povstalecké armády (UPA), kteří usilovali o samostatnou Ukrajinu. Často se schylovali k násilnostem a na mnoha místech se dopustili genocidy na neukrajinském obyvatelstvu. Ti také vraždili Židy i jejich zachránce. Rodině se ale naštěstí jejich návštěvy vyhnuly, protože měla mezi Ukrajinci dobré jméno. Dědeček měl zkušenosti jako zdravotník v Rusko-japonské válce, babička se vyznala v bylinkách a své vědomosti předali Josefovi. Nemajetní Ukrajinci z okolí k nim proto často dávali na vyléčení své děti. Banderovci se také proto rodině vyhýbali a jen jednou u nich přespala skupina mužů.

Několik týdnů, možná i měsíců v domě pobývali židovští manželé Jiří a Marie Valešovi. Pocházeli prý z Ostravy, ale jak se dostali až do osady Frankov, pamětnice netuší. Nejspíš měli falešné doklady, protože se neschovávali a pracovali jako pomocníci na hospodářství. „Když přišla německá kontrola, tak s dědečkem mlátili žito,“ dodává Anna Foglová. Válku přežili a následně se vrátili do Ostravy. Krátce v domě bydleli také dva mladí židovští manželé s malým dítětem. Muže ale při návštěvě Českých Novin zatkli Němci a jeho žena s dítětem se pak sama přihlásila na úřadech. K Holátkům, u nichž se stále ukrývala pětičlenná rodina Tejtelmanova, pak přišla další kontrola. „Přišli k našim, že schováváme Židy. Naši říkali, že se tam jen stavovali a že to chtěli ohlásit, ale že už je mají, a tak je všechno v pořádku. Takže to nějak prošlo.“

Dobrovolníkem v československém vojsku

Ke všemu se otec také stal členem odbojové organizace volyňských Čechů Blaník, která měla za cíl mobilizaci Čechů a jejich následný hromadný vstup do již blížící se 1. československé samostatné brigády. Když pak Volyň osvobodila sovětská armáda, osmatřicetiletý otec se jako dobrovolník v březnu 1944 v Rovně přihlásil do československé armády bojující po boku sovětského vojska. „Tatínek měl padoucnici a na první stráži dostal záchvat. Poslali ho domů, ale místo návratu se přihlásil do zásobování v týlu, aby mohl aspoň takto bojovat za vlast,“ vypráví pamětnice.

Otec pak s 1. československým armádním sborem prošel až do Československa, kde po demobilizaci dekretem získal hospodářství v Šumperku, a čekal pak na příjezd manželky a dětí.

Po příchodu sovětského vojska Tejtelmanovi konečně opustili úkryt a později všichni odešli do Izraele. Krátce po jejich odchodu z osady matka porodila dceru Ludmilu. V roce 1947 pak s dětmi nastoupili do nákladního vlaku, který v rámci reemigrace volyňských Čechů směřoval do Československa. Po několikatýdenní cestě se děti setkaly s otcem a Josef Holátko poprvé uviděl svou nejmladší, už dvouletou dceru Ludmilu. Anna Foglová vzpomíná, že se tehdy dostali do úplně jiného světa s osvětlenými ulicemi a s domy, v nichž se pouhým zmáčknutím tlačítka rozsvítila světla a do nichž byla přivedena tekoucí voda. „Hned se mi podařilo překroutit kohoutek, protože na Volyni jsme chodili ke studni a umývali se v lavoru nebo neckách.“

Dům jim zbourali

Anna pak nastoupila do místní základní školy a následně na Střední zemědělskou školu v Přerově. Rodina v Šumperku soukromě hospodařila na svých dvanácti hektarech. Jenže moc ve státě převzala komunistická strana, která mimo jiné začala s kolektivizací venkova a zakládáním jednotných zemědělských družstev (JZD). Otec, ač člen komunistické strany, se nechtěl vzdát svého majetku a vstoupit do JZD. Jenže nezvládal odevzdávat dodávky zemědělských komodit, které režim pro soukromé hospodáře záměrně nastavil velmi vysoko. „Ve městě stála mlékárna a tam bylo napsané: ,NENÍ MÁSLO, NENÍ MLÉKO, PROTOŽE HOLÁTKO NESPLNIL DODÁVKY.‘ Bylo to krušný. Dlouho se bránil, ale výdělky strašný, a tak pak už musel vstoupit,“ vzpomíná pamětnice.

V polovině padesátých let se tlak na kolektivizaci venkova snížil a otec v roce 1956 z JZD vystoupil a začal opět soukromě hospodařit. „I když měl padoucnici, nevadila mu těžká práce, ale vadilo mu psychické zatížení, a když viděl, jak se v JZD pracuje a krade, tak každou chvíli dostal záchvat a odvezli ho do nemocnice. Tak z JZD vystoupil,“ dodává Anna Foglová.

Jenže ústupky komunistického režimu byly jen taktickým manévrem kvůli narůstající nespokojenosti obyvatel a následně opět začal tlak na soukromé zemědělce. „To víte, dali mu to nejhorší pole, neměl krmení, a tak se musel zadlužit, aby něco nakoupil pro dobytek. V té době jsem byla ve třetím ročníku školy v Přerově. Samozřejmě mně sebrali stipendium. Dávali jen osmdesát korun, ale pak před maturitou zjistili, že táta má barák, a ani těch osmdesát korun mi nepatřilo, tak jsem musela podepsat, že do konce roku vrátím sedm set dvacet korun, jinak mi nedají maturitní vysvědčení.“ Po dvou letech se tak otec vrátil do JZD, kde pracoval až do roku 1966, kdy odešel do penze.

Rodinný dům v Šumperku pak kvůli plánované výstavbě panelových domů v roce 1968 úřady zbouraly a pozemky rodině zaplatily minimální peníze. Rodiče se pak museli přestěhovat do panelového bytu, který si ale nejprve museli svépomocí postavit.

Setkání

Anna po škole pracovala jako zootechnička v Hanušovicích a následně v Malé Moravě, kde se také seznámila s Josefem Foglem, s nímž měla v roce 1959 svatbu, o rok později dceru Danu a za další tři roky syna Milana. Anna Foglová pak ještě pracovala jako vychovatelka na zemědělské škole v Šumperku, následně ve výzkumném ústavu v Rapotíně a v Šumperku. Ve svém životě se také musela vyrovnat s jednou velmi bolestivou ztrátou. V roce 1975 se nešťastnou náhodou při manipulaci se zbraní zastřelil její dvanáctiletý syn Milan.

Celá léta rodiče o svých činech na Volyni nemluvili. Pravidelně jim ale chodila přání k Vánocům a Velikonocům od manželů Valešových z Ostravy. O rodině Tejtelmanových ale neměli žádné zprávy, a to i kvůli přerušení diplomatických styků mezi Československem a Izraelem, které skončilo až pádem komunismu. Rok poté po dlouhém a intenzivním pátrání zaklepal na dveře bytu Josefa a Anny Holátkových Josef Tomer, nejmladší syn Nachyma Tejtelmana. „Rodiče z toho byli v šoku, že po tolika letech přijeli a poděkovali, že je zachránili. Bylo to něco tak úžasného, že si toho člověk musí vážit.“ Z iniciativy Josefa Tomera pak byl v roce 1991 manželům Holátkovým udělen titul Spravedlivý mezi národy. Manželé Tejtelmanovi tehdy již nežili, ale jejich děti Josef a Ašer rodinu Holátkovu ještě několikrát navštívily a pozvaly je také do Izraele, kam ale už kvůli zdravotnímu stavu Josef a Anna Holátkovi nejeli, ale poslali tam svoje děti. V květnu 1993 Josef Holátko zemřel a o dva roky později ho následovala jeho žena Anna.

Styky mezi rodinami se pak přerušily, ale vzpomínky na statečnost Josefa a Anny si budou jejich předci předávat z generace na generaci. „Jsem hrdá a pyšná na rodiče, protože by to každý nedokázal. Kdyby se to tehdy někdo dověděl, tak by celou naši rodinu zastřelili,“ dodává na závěr Anna Foglová, která stále žije v Šumperku.

VACULÍK, J., Dějiny volyňských Čechů II. (1914–1945), Praha, 1998.

BENDA, J., Opomenutí hrdinové. Rapotín, 2009.

 

Autor textu: Vít Lucuk