Mája Fricová

„Jednou jsme takhle jeli a slyšeli jsme hučet letadla. Najednou ten mašinfíra začal brzdit, ale to byl hroznej zvuk, rychle brzdil, zastavil u Zlíchovský skály a ten mašinfíra utíkal přes koleje, pak přes silnici k tý skále a mačkal se na ni. A já za ním, utíkala jsem za ním jak divá, bála jsem se, slyšela jsem ty letadla, teď jsem se mačkala na tu skálu a koukali jsme, jak padají na Prahu bomby.“

„Nás tam bylo hodně, a já jediná jsem se dostala v tý továrně ke sváření. A svařovala jsem nádrže na benzin do letadel autogenem dvanáct hodin denně, od 7 do 19.15, i v sobotu... těch čtvrt hodiny, to bylo jako na oběd, vařili nám tam, dostávali jsme přídavkový lístky pro velmi těžce pracující. Tenkrát bylo 30 dkg masa na týden, my jsme dostávali jednou tolik, takže jsem byla šťastná, že mohu mamince něco dát, aby se mohli doma pořádně najíst. Nevím, jak jsem se naučila svařovat... bylo to kolo v průměru dva metry, ze dvou stran byly plechový díly a ty se musely svařit. To kolo se muselo přetáhnout, svařit, zase přetáhnout, zase svařit. Já jsem byla strašně hubená a neměla jsem na to moc síly. Tam chodil ředitel takovým vojenským krokem, který sledoval, jestli se pracuje, a ten když viděl, jak to morduju a jak nemůžu, tak šel a pomohl mně to odtáhnout. Pak jsem od něj dostala na památku takovou krabičku, nahoře je Křivoklát a dole je napsáno: ‚Na památku od Wehnera.‘“

„Stáli tam okolo lidi a šéf jim říká: ‚No tak, chlapi, tak to svaříte a bude to dobrý.‘ Ten jeden říká: ‚To nemůžu svařit, protože to je hliník, a to já neumím.‘ No, tak já jsem k nim přišla a říkám jim: ‚Pánové, kdybyste chtěli, já vám to svařím.‘ A oni se začli smát, to víte, bláznivá ženská, si říkali. A já jim říkám: ‚Ne, já si nedělám legraci, já to vážně umím. Musíte obstarat tužku a mlíko.‘ Tužka byl svařovací drát a muselo se to natřít takovým hustým, my tomu říkali mlíko. Tak oni to obstarali, tak jsem šla jim to svařit... Celá dílna se seběhla, všichni chlapi, ti to nemohli pochopit, manžel dělal v kanceláři, přiběhl z tý kanceláře, a teď všichni koukali, jestli se mi to povede, nebo ne. A ono se mi to povedlo a všichni plácali a byl velký aplaus.“