Marie Frištenská

"To bylo předtím, protože dva dny předtím, než to rozbombardovali byl ještě takový klid na dědině. Tak lidé začali z baráků vylézat. I moje máma vylezla ven. Vykládala se sousedy a najednou bum. Granát spadl přes dva domy od nás. Roztříštilo se to, dvanáct lidí bylo zraněno. Moje máma nejvíc. Chytla do krčku střepiny. Spadla a krček si zlomila. Tak co teď, že. Krvácela. My jsme si nevěděli rady. Táhli jsme ji do sklepa. Ona křičela, chuděra. No hrůza. Hledali jsme pomoc. Dozvěděli jsme se, že v dědině je německý doktor. Stařenka, střílení, nestřílení, letěla pro doktora. On opravdu přišel. Jenže nechtěl jít do sklepa. Chtěl, ať mámu vytáhnou nahoru. To byla hrůza, když si na to vzpomenu. Tak ji, chuděru, zase táhli. Položili ji ve světnici na postel. Doktor řekl, že je to zlomené. Katastrofa. Naskládali velké desky. Dal jí tu nohu do dlahy, desky k ní přivázali. Ošetřil ji a pak jsme museli čekat, až skončí válka. Jestli nezemře, že musí do nemocnice."

"Válku jsem zažila, to mi bylo deset roků v pětačtyřicátém. Byla to opravdu hrůza, protože válka končila mezi městečky Čehovice a Pivín a my v městečku Čehovice byli. Staříci tam měli hospodárku. Dvě krávy, kozy, prasata. Ve válku jsme byli ve sklepě u tetiny, oni měli trochu lepší sklep. Staříček byl v první světové válce, tak věděl, co to obnáší. Tak se sousedy kopali bunkry, ře se tam všichni schovají, ale nakonec každý zůstal ve sklepě. I my jsme byli ve sklepě. Vylézt se nedalo, no hrůza. Se sousedy jsme si probourali díru. Měli brambory, mlíko, jeden druhému jsme si jídlo dávali. Protože staříček měl dvě krávy, chodil je podojit, aby mléko bylo. Ale bylo to hrozné, Rusáci už Němce hnali a Němci měli v Čehovicích, tam, kde měli naši hospodárku, vysílačku. A přes jede barák měli německý tank. Rusáci se to dozvěděli, tak ho chtěli zlikvidovat. To už byly záchvěvy poslední."