Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alena Gecse (* 1957)

• narozena 12. října 1957 v české vesnici Eibentál

• prarodiče a rodinný příbuzní v červnu 1951 deportováni do Bărăganu

• dědeček Fikl se nedožil návratu do Eibentálu

• po návratu nalezli rozkradené hospodářství

• otec pracoval jako horník v antracitových dolech

• od roku 1972 studovala pedagogické lyceum pro české a slovenské učitele v Nadlaku

• 13 roků vyučovala ve Svaté Heleně

• po roce 1989 vyučovala v Nové Moldavě

• v 90. letech založila český dětský soubor Moldavská holubička

• ve školství strávila celkem 41 roků

Vesnice Eibentál ležící v rumunském Banátu, byla jednou z několika českých vesnic, kterou na počátku padesátých let otřásla děsivá událost. Několik rodin Banátských Čechů bylo na začátku padesátých let deportováno do vyprahlé oblasti Bărăgan. V komunistickém Rumunsku se o tomto vysídlení desítky let nehovořilo a v mnohé literatuře je tato historická kapitola dodnes opomíjena.

Dědečka s rodinou deportovali v dobytčácích

Alena Gecse, rozená Fiklová, se narodila 12. října 1957 v Eibentálu (rumunsky Eibenthal). Její dědeček, příjmením Fikl, byl spolu s rodinou v červnu 1951 vysídlen z Eibentálu do území zvaného Bărăgan - rovinatá a vyprahlá planina bez jediného stínu stromu, rozpínající se mezi Bukureští a dolním tokem Dunaje. Sem vyhnala rumunská komunistická strana několik desítek tisíc osob, převážně šlo o národnostní menšiny, kulaky, zástupce buržoazie a politické opozice. Na jmenném seznamu se objevilo ještě několik dalších jmen z vesnice. Aleně o celé události vyprávěl její tatínek Viktor, který se deportaci na východ vyhnul. „Stalo se to na svatodušní svátky, v červnu 1951, mladí chodili po vsi s děvčaty, když najednou slyšeli ropot kroků. Do vesnice vpadli milicionáři a obsadili několik rodin, jejichž jména byla uvedena na seznamu. Nařídili jim sbalit si věci a odvedli je k Dunaji, bez vysvětlení, nikdo nevěděl, co je čeká. Rodiny naložili na nákladní auta, která je odvezla do Oršavy na vlakové nádraží, odkud pokračovali v dobytčácích na východ do Oltenie, kde je vysadili. Nebylo tam nikde nic a pro začátek si postavili jen prosté hliněné chatrče. Po třech letech jim dovolili území opustit, domů se ale vrátit nesměli“ vypráví Alena Gecse.

Po třech letech následoval pro rodinu jejího dědečka přesun na východ Rumunska do části zvané Moldávie. Jednalo se o tvrdou práci v uhelných dolech, která mu už nedovolila návratu domů do Eibentálu. Setkání se svým synem Viktorem se už nedožil a zemřel ve svých 66 letech. Zbylá rodina se po roce 1955 vrátila do Eibentálu, do hospodářství, které mezitím komunistické úřady rozkradly. Viktor se mezitím oženil s Marií a v říjnu 1957 se narodila dcera Alena.

Budu dělat kolik mohu, jen aby vy jste si vydělali chléb lehčeji

Viktor Fikl stejně jako většina místních mužů docházel pracovat do antracitových dolů v sousední vsi Nové Doly (rumunsky Baia Nouă). Manželka Marie se mezitím starala o chod domácnosti i hospodářství, do čehož byly samo sebou zapojovány i děti. Když šestileté Aleně započala školní docházka, ráno odcházela na pastvu s kravkami a s odbíjením poledne odcházela do školy. Na pastvu si sebou odnášela učebnice nebo knížky s pohádkami a čas od času se začetla natolik, že polední zvonění přeslechla a na pastvu pro ni musela přijít maminka.

Viktor s Marií si stejně jako jiní rodiče přáli pro své děti jen to nejlepší. Viktor se ve svých slovech často opakoval: „Já budu dělat kolik můžu, jen aby vy jste si vydělali chléb lehčeji, než ho vydělávám já!“ A svých slov nakonec dostál. Po dokončení osmého ročníku Alena úspěšně absolvovala zkoušky v Caransebes, přála si studovat pedagogické lyceum, což se jí splnilo. Od roku 1972 začala studovat pedagogické lyceum pro české a slovenské učitele v pohraničním městě Nadlak. Spolu s ní tu studovali i další učitelé z českých vesnic, jako například Josef Kučera ze Sv. Heleny, Anna Rothová a Josef Pešic z Gerníku, Alois Špicel a František Šubert z Rovenska, František Roh a Josef Mleziva z Bígru.
 
Jelikož většina těchto budoucích českých učitelů se gramatice učila většinou jen po čtyři roky při své školní docházce, byla nutnost zabrat a dohnat znalosti českého jazyka. Jenže výukou je provázel slovenský profesor Molnár, byť několikrát do roka za nimi přijížděl univerzitní profesor Tiberiu Pleter z Bukurešti, který s nimi intenzivně procvičoval gramatiku. A když předběhneme v čase, později, po pádu východního bloku, využila Alena Gecse možnosti a absolvovala několik pedagogicko-metodických kurzů v Čechách.

Po završení pedagogických studií přišlo na řadu rozřazení kantorů do českých vesnic. Aleny novým působištěm se stala Svatá Helena, kde začala vyučovat spolu s Annou Rothovou v mateřské školce. Z domu si přinášela zpěvník, aby děti učila českým písničkám. Před Vánoci se tradičně připravovala besídka a divadlo, které s dětmi secvičovala podle pohádek. Představení mělo dokonce takový úspěch, že vzbudilo zájem i u starších školáků a vzniklo divadlo, se kterým v létě obcházeli další české vesnice.

Přijmout do strany jednoho intelektuála rovnalo se přijmout dva sedláky

Ve Sv. Heleně Alena Gecse odučila celkem 13 roků. Podle jejího líčení státní orgány komunistického Rumunska zneužívaly postavení učitelů na vesnici, měli se stát jakýmsi prostředníkem mezi obyvatelstvem a vládnoucí garniturou. Kantoři byli využíváni na různé akce proti obyvatelům, například Alena vzpomíná, že musela být přítomna při odvádění povinných zemědělských dodávek státu nebo při domovních prohlídkách v hospodářstvích. Vstup do komunistické strany však odmítala. “Nevýhodou pro ně bylo to, že kdyby mě přijali do strany, museli by přijmout na vesnici dvě selky. Taková byla podmínka: přijmeš jednoho intelektuála, musíš přijmout dva sedláky. A když se jednalo o ženu, musely přijat selky dvě, které tu ale už nenašly. Tudíž já jsem ve straně nebyla,” vysvětluje Alena Gecse.

V 80. letech se podle jejích slov objevoval ze stran rumunských úřadů nátlak na potlačení výuky českého jazyka na školách. „Nás, české učitele, posílali po vesnicích, abychom se ptali rodin, jestli by byly svolný k tomu, aby se český jazyk zrušil, což samozřejmě rodiny zavrhovaly. Pochvalou pro Helenské je, že si to nedali zrušit tak, jako se tomu stalo v Eibentále.“

Převrat znamenal svobodu, ale v první řadě možnost se najíst

Rumunskem se v závěru 80. let nesla hlasitá nespokojenost obyvatel země. Příčinou nespokojenosti byl proces systematizace vedeným diktátorem Ceausescem, kterým vznikl vysoký dluh vůči Západním zemím a neutěšenou situaci řešil Ceausescu navýšením exportu do zahraničí, ovšem na úkor potřeb vlastního obyvatelstva, což se mu i nakonec stalo osudným. Nepoměr panoval mezi městy a venkovem, jelikož ti, kteří hospodařili na polích, z povinných zemědělských dodávek státu dokázali pro sebe uschovat alespoň kousek sýra, masa či smetany. „Zakládali jsme si rodinu v roce 1981, kdy nastaly ty nejhorší časy. Neměli jsme pro děti kde koupit jídlo. I přestože jsme s manželem pobírali plat, pořídit si nábytek nebo výbavu bylo nemožné. Převrat pro nás znamenal nejen svobodu, ale v první řadě jsme mohli pořídit jídlo,“ vysvětluje Alena Gecse.

Roku 1988 jim byl s manželem přidělen byt v nedalekém městě Nová Moldava a po revoluci začala učit na tamní rumunské škole. I sem docházely děti z českých či smíšených rodin, pro které Alena Gecse vedla kroužek výuky českého jazyka, a které se vzápětí rozšířilo i o doučování dospělých. V 90. letech založila český dětský soubor s názvem Moldavská holubička, a se kterým objížděla řadu festivalů. Od roku 1993 se podařilo zařadit český jazyk mezi předměty, z nichž žáci mohli skládat maturitní zkoušku, což později některým ulehčilo i přechod do Čech. Od roku 2004 se sem podařilo přivést i olympiádu z českého jazyka, a to dokonce na celostátní úrovni. Ani po 41 letech učitelské kariéry by Alena Gecse se svým rozhodnutím neváhala a znovu by zvolila povolání pedagožky.