Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Yunier Guerra Samón (* 1983)

• narodil se 10. října 1983 v Guantánamu, v Kubánské republice

• v roce 1998 se vyučil automechanikem, ale nikdy se tomuto povolání nevěnoval

• v roce 2002 byl odveden na dvouletou povinnou vojenskou službu, kde působil jako ostraha v havanské věznici nazývané „1580“

• v roce 2006 se pokusil přes Námořní základnu Spojených států amerických [USA] v zátoce Guantánamo opustit zemi

• pokus odejít z Kuby nebyl úspěšný a Yunier byl odsouzen k odnětí svobody na tři roky a osm měsíců v „Kombinované věznici v Guantánamu“ [El Combinado de Guantánamo]

• po propuštění z vězení v roce 2010 vstoupil do „Demokratické strany 30. listopadu Franka Paíse“ [Partido Democrático 30 de noviembre Frank País]

• Yunier pracuje se svým otcem jako mechanik-opravář, ale bez živnostenského povolení schváleného kubánskou vládou, tudíž nelegálně

• žije v Guantánamu a je svobodný

„Celý náš život jsme pod vládou komunistického režimu a nikdy se nic nezměnilo, je to pořád stejné, nic na Kubě se za ta léta nezměnilo,“ zdůrazňuje Yunier Guerra Samón nutnost změny politického systému, kvůli které se rozhodl vstoupit do opoziční politické strany a bojovat za demokracii ve své zemi.

Vojenská služba

Yunier se narodil 10. října 1983 v Guantánamu na Kubě. Pochází ze skromné rodiny, otec pracoval jako opravář a jeho matka byla v domácnosti. Yunier vyrůstal v okrajové čtvrti města, s blátěnými ulicemi, podél kterých vedla otevřená kanalizace. V roce 1998 dokončil druhý stupeň základní školy, kterou si vybavuje jako rebelii: „Na škole bylo hodně násilí, kluci se mezi sebou prali, běžné byly i bodné rány noži, byla to katastrofa, učitelé situaci neměli vůbec pod kontrolou.“ Z dospívání si vybavuje „speciální období“[1], které na začátku 90. let na Kubě představovalo hladomor a materiální nedostatek: „Moje rodina nikdy neměla peníze na zbyt, ale v těchto časech stejně nebylo co kupovat. Nebyly potraviny, nebylo kde koupit obuv, nosili jsme boty vyrobené z pneumatik od aut a traktorů.“ Na konci 90. let se Yunier vyučil automechanikem, ale nikdy se tomuto povolání nevěnoval. Rozhodl se pracovat se svým otcem jako opravář-mechanik. V roce 2002 Yuniera povolali na povinnou vojenskou službu do věznice „1580“ v Havaně, kde působil jako dozorce: „Byl jsem branec, to ve věznici znamenalo být nic. Podmínky byly úděsné, jídlo také,“ vzpomíná na svou 20 měsíců trvající vojnu v Havaně.

Ti, co nepracují pro vládu

Když v roce 2003 skončila Yunierovi vojenská služba, vrátil se do Guantánama, na což ale nevzpomíná rád: „Být dospívajícím u nás ve čtvrti bylo horší než tam vyrůstat jako dítě. V ulicích se srocovaly skupinky mladíků, kteří pouštěli nějakou muziku, ulice se plnily různými flákači, a vždy to končilo nějakou potyčkou. Všichni u sebe začali nosit mačety. Dnes je to ale stejné, naprosto nic se nezměnilo!“ Dle Yunierových slov byli mladí Kubánci demotivováni, neměli zájem hledat si práci a zapojit se do pracovního procesu, nechtěli pracovat pro vládu, i když to znamenalo být pronásledován a vyslýchán Státní policí nebo zaplatit nepřiměřeně vysokou pokutu. „Pokud někdo chce pracovat jako živnostník sám na sebe, musí zažádat u státních úřadů o povolení. Všichni, kdo si nevyřídí tuto licenci, jsou ustavičně šikanováni Státní bezpečností,“ vysvětluje fungování živností na Kubě. Yunier se tedy po návratu z vojny vrátil k práci se svým otcem, avšak bez živnostenského povolení, což znamenalo hradit vysoké pokuty. Navíc, Státní policie zařadila Yuniera mezi jedince představující nebezpečí pro společnosti, protože se stýkal s individui nepřijatelnými pro nastolený komunistický režim. Yunier popisuje oblíbené činnosti tehdejší mládeže: „Zábavou pro mladé byl alkohol a jakákoliv blbina - někoho okrást, přepadnout, cokoliv, co někoho zrovna napadlo. Hodně jich bylo alkoholiků. A jednalo se o špatné pití, nebylo to kvalitní, mnohdy vyrobené po domácku. Alespoň tak to fungovalo v mé čtvrti, pil se alkohol vypálený u někoho doma. I dnes mám kamarády, kteří tak žijí dodnes, celé týdny jen pijí a nedělají nic jiného, nemají životní cíl, nic pro ně nemá smysl a nevidí budoucnost. Pokud není alkohol, vše skončilo. To všechno přinášelo násilí a nedostatek.“

Útěk z Kuby

Yunier, stejně jako další mladí Kubánci v Guantánamu, pochopil, že ho v Guantánamu nečeká slibná budoucnost, a tak se roce 2006 pokusil opustit zemi přes Námořní základnu USA v zátoce Guantánamo[2]. Yunier se odhodlal vyrazit v noci směrem k základně, ale ztratil se a musel přespat ukrytý v lese. Následující den dorazil k pobřeží, kde přečkal, až se opět setmí, aby mohl plavat nepozorován do jeden kilometr vzdálené americké základny. Yuniera ale zaskočil ostrý útes trčící z rozbouřeného otevřeného moře a velké vlny: „Vlny se mnou házely o útes, měl jsem rozřezaná chodidla a pořezané celé tělo, nemohl jsem pokračovat dál,“ vzpomíná na nepříjemný zážitek, kdy si myslel, že mu k smrti nechybí mnoho. Yunier se cítil tak špatně, že se rozhodl najít kubánskou vojenskou stanici, ačkoliv věděl, že bude okamžitě zatknut a vyslýchán. Vojáci ho odvlekli svázaného na „Vojenskou základnu předcházení zločinů“ [Unidad Militar de Prevención], známou pod názvem „Červený baret“ [Boina Roja], kde byl vyslýchán a mučen, protože kubánští vojáci nemohli pochopit, jak se mohl přes hlídanou a ostře sledovanou oblast dostat tak blízko americké základně. Nakonec ho obvinili z pokusu o nelegální opuštění země a odsoudili ke třem letům a osmi měsícům odnětí svobody v „Kombinované věznici v Guantánamu“ [El Combinado de Guantánamo][3].

Vězeňská rada

Nástup do vězení Yuniera zarazil: „I když jsem byl odsouzen v občanskoprávním procesu, zacházeli se mnou jako s vojenským zrádcem. Zavřeli mě do kobky bez světla, s kamennou postelí. Matraci přinášeli jen od desíti večer do pěti hodin ráno,“ vzpomíná Yunier. Když si myslel, že se konečně vyspí na matraci, úmyslně ho na celou noc odvedli k výslechu. „Bylo to nelidské zacházení, psychologické týrání,“ dodává s hněvem. Vězni odsouzeni za pokus o útěk ze země neměli nárok na vcelku běžné úlevy, které měli k dispozici ostatní vězni - například možnost snížení délky trestu. V době, kdy byl Yunier odsouzen, představoval pokus o únik ze země „prioritní zločin“, tedy čin proti Státní bezpečnosti, potažmo zločin proti kubánské vládě – vlastizradu. Tito vězni automaticky ztratili možnost práce na poli nebo snížení trestu za dobré chování. „Zacházeli s námi, jako kdybychom spáchali vraždu, obchodovali s drogami nebo přepadávali lidi na ulici. Všichni vrazi měli přívětivější zacházení, my ne,“ dodává Yunier. Ve vězení na pořádek kromě stráží dohlížela tzv. „Vězeňská rada“ [Consejo de los reclusos], tvořena samotnými vězni. Yunier zdůrazňuje, že se jednalo o krutou skupinu vyvolených: „Vězni byli do rady vybírání vedoucími a strážemi, to oni zacházeli s vězni nejhůře. Když jsi jim nehrál do karet, byl jsi podle nich automaticky proti nim.“ Jako typického agresora uvádí Yunier předsedu „Vězeňské rady“ jménem „Coco“, který byl odsouzen ke 46 letům odnětí svobody za násilné činy. „Vůbec nic nerespektovali, jednali s námi jako se zvířaty. Proto se mnozí vězni sebepoškozovali – řezali se, drželi hladovky nebo vyšplhali na střechu a skočili dolů, vynucovali si tak svá základní lidská páva,“ přibližuje pobyt v jedné z nejdrsnějších věznic na Kubě.

Vládu musíme srazit k zemi

 V roce 2010, po téměř čtyřech letech, opustil Yunier vězení a okamžitě se stal členem politické strany „Demokratická strana 30. listopadu Franka Paíse“ [Partido Democrático 30 de noviembre Frank País][4], která si klade za cíl aktivně vystupovat proti současné kubánské vládě, organizovat politické demonstrace a pochody nebo debaty a přednášky o problematice základních lidských práv. Yunier uvádí, že nikdy nezapomene na upřené pohledy svých pronásledovatelů na ulici poslaných Státní bezpečností, aby ho nespouštěli z očí, nezapomene ani na častá zadržování a kruté výslechy na „Odboru činnosti Státní bezpečnosti“ [Centro de Operación de la Seguridad del Estado]: „Na odboru to je opravdový hnus, nelidské podmínky, na zemi jsou lidské výkaly, není tam voda, nic, strašné místo,“ komentuje s hořkostí. V současnosti Yunier opět pracuje se svým otcem, ale stále odmítá zařídit si živnostenské povolení: „Nechci o něj ani žádat, je to velká zlodějina, vláda vás jen okrade, je mi jedno, že mě kvůli tomu předvolávají na policii a musím platit pokuty,“ popisuje a dodává: „Na ulici to vypadá pořád stejně, nic se nezměnilo, všude je vidět násilí, alkoholismus, je to stále to samé.“ Yunier je přesvědčený, že je opravdovou nutností bojovat za změnu současné politické situace: „Kuba se nikdy nezmění, bude-li u moci tato vláda. Celý náš život jsme pod vládou komunistického režimu a nikdy se nic nezměnilo, je to pořád to stejné, nic na Kubě se za ta léta nezměnilo,“ uzavírá s přesvědčením svou výpověď Yunier.

 

[1] Období počátku 90. let na Kubě je také nazýváno „speciálním obdobím“ [periodo especial]. Více informací ve španělském jazyce zde: https://www.politicaexterior.com/articulos/politica-exterior/cuba-la-peor-crisis-desde-los-anos-noventa/

[2] Více informací o „Vojenské základně USA v Guantánamu“ zde: https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/fakta-o-americke-zakladne-na-guantanamu/r~i:article:188076/

[3] Výpovědi vězňů „Kombinované věznice v Guantánamu“ ve španělském jazyce zde: https://www.radiotelevisionmarti.com/a/cuba-carceles-guantanamo-horror/118587.html

[4] Informace o politické straně ve španělském jazyce zde: https://asociacionescuba.org/organizaciones/27