Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Hájek (* 1964)

• narodil se 29. května 1964 v Praze

• jeho otec Jiří Hájek byl vysoce postavený komunistický politik

• v době pražského jara byl otec ministrem zahraničí ČSSR

• díky dovolené v Jugoslávii otec v srpnu 1968 unikl internaci v SSSR

• 24. srpna 1968 otec v Radě bezpečnosti OSN protestoval proti okupaci

• po návratu do Československa v roce 1969 byla rodina perzekvována a sledována StB

• v roce 1977 se otec stal signatářem a mluvčím Charty 77

• synu Janovi bylo znemožněno studium na vysoké škole

• v roce 1986 odešel do Norska

• v Norsku vystudoval architekturu

• do Československa se vrátil až po sametové revoluci

Pochází, jak říká, z “nomenklaturní” rodiny, jeho otec Jiří Hájek byl v letech 1948-1969 členem ÚV KSČ. Postavení rodiny se ale dramaticky změnilo ještě dřív, než stihl nabrat rozum – v roce 1968, kdy mu byly čtyři roky, se jeho otec přiklonil k reformismu pražského jara a s následující sovětskou okupací upadl v nemilost. V roce 1970 byl vyloučen ze strany, o sedm let později podepsal Chartu 77 a spolu s Václavem Havlem a Janem Patočkou utvořil první trojici mluvčích opozičního uskupení. Sledování Státní bezpečností, narušení intimity, kterým trpěla celá rodina, a také nemožnost studovat přivedly Jana Hájka k rozhodnutí emigrovat. V roce 1986 odešel ve svých dvaadvaceti letech do Norska. Vystudoval tam architekturu a oženil se, do Československa se vrátil až po sametové revoluci.

 

Otcova cesta z ÚV KSČ k Chartě 77

Jan Hájek přišel na svět 29. května 1964 v Praze jako jediný syn vysoce postaveného komunistického funkcionáře Jiřího Hájka. Tomu bylo v době synova narození již 51 let a měl za sebou bohatou politickou historii. Za nacistické okupace se tehdy mladý sociální demokrat zapojil do odboje, v listopadu 1939 byl zatčen a až do konce války vězněn v německých věznicích. “Po válce se z něj stal radikální sociální demokrat, později komunista. Mimo jiné se mu klade za vinu, že spolurozkládal sociální demokracii,” líčí syn Jan otcův podíl na komunistickém převratu. Jiří Hájek byl v poválečných letech sociálním demokratem zřejmě jen naoko, komunisté ho vedli jako svého tajného člena – uvnitř sociální demokracie měl posílit fierlingerovské křídlo usilující o splynutí sociálních demokratů a komunistů. Úspěch tohoto plánu katapultoval Jiřího Hájka do ÚV KSČ, nejvyššího orgánu nastupující komunistické moci. Vydržel v něm po celá 50. léta, celkem více než dvacet let. Od roku 1965 byl ministrem školství a v dubnu 1968, v době pražského jara, se stal ministrem zahraničí.

V srpnu 1968 trávila rodina i se čtyřletým Janem dovolenou v Jugoslávii. Tu ukončila invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. “Najednou kolem nás bylo spousta fízlů, jugoslávských. Jeden takový hodný fízl si se mnou dokonce hrál, chodil se mnou po zahradě,” popisuje Jan jednu ze svých nejranějších vzpomínek. Hostitelská země se zřejmě obávala možného únosu Janova otce – ten ostatně právě jen díky dovolené v Jugoslávii unikl internaci v Moskvě, která potkala ostatní československé vrcholné politiky.

Jugoslávské úřady poskytly Jiřímu Hájkovi armádní letadlo a ten odletěl do Vídně. Pokoušel se navázat kontakt s československou ambasádou. Když jeho úsilí selhalo, pokračoval do New Yorku a 24. srpna 1968 v Radě bezpečnosti OSN protestoval proti okupaci. “To byl jeho hvězdný okamžik a zároveň jeho největší hřích z hlediska těch, co přišli po osmašedesátém.”

Pád z mocenské špičky byl postupný: v září 1968 skončil Jiří Hájek ve funkci ministra, v ÚV KSČ teprve v roce 1969. “Ještě rok nebo dva ho nechali pracovat v Akademii věd, na Ústavu státu a práva – asi do roku 1970.” V době normalizačních čistek pak kromě práce přišel i o členství ve straně. V roce 1973 odešel do důchodu.

V této situaci, kdy se na přelomu šedesátých a sedmdesátých let otcův poměr k režimu radikálně změnil, začala celou rodinu sledovat Státní bezpečnost – a policejní dohled se pochopitelně maximálně zostřil v době, kdy se bývalý ministr stal signatářem a hned prvním mluvčím Charty 77. Trojice mluvčích bývaly sestavovány tak, aby reprezentovaly názorovou pluralitu uvnitř Charty. Vedle konzervativního intelektuála Patočky a “aktivisty” Havla tak Jiří Hájek zastupoval bývalé reformní komunisty. “Byla to brnkačka na nervy. Před barákem nám furt stála dvě auta, většinou jedno uniformované a jedna šest set trojka [reprezentační vozidlo používané komunistickými orgány],” vzpomínal syn Jan. “Je to strašně nepříjemné, když na tebe pořád někdo čumí. Kdokoliv k nám šel, včetně mých kamarádů, tak je legitimovali. Byla to celkem účinná buzerace.”

 

Uniknout z otcova stínu

Tehdy si i Jan, který o politiku nejevil příliš zájmu, začal uvědomovat houstnoucí společenskou atmosféru, kvůli otcovu angažmá se navíc nemohl dostat na gymnázium. Na střední školu jej nakonec přijali díky tlaku ze zahraničí. “Byla z toho aféra, že režim znemožňuje dětem svých odpůrců studovat. To už bylo v roce 1979, po Chartě. Nakonec jsem se dostal na Gymnázium Voděradská,” líčí situaci, kdy mu pomohly intervence západních politiků – ti při jednáních s československými protějšky neváhali zmínit i jeho záležitost.

Ještě větší problémy však Jana Hájka čekaly po složení maturity. Údajně samotný Gustáv Husák trval na tom, že syn jeho politického odpůrce nesmí být přijat na žádnou vysokou školu. Jan toužil studovat architekturu. Když bylo jasné, že tam se nedostane, dostavil se k přijímacím zkouškám na stavební fakultu ČVUT. “Tam jsem se dokonce i dostal, ale po čtrnácti dnech mi při přednášce řekli, ať vstanu – a já jak blbeček vstal – a odevzdám index, že rektor zrušil mé přijetí. A abych opustil přednášku.” Byť způsob vyloučení byl zcela nestandardní, Jan musel na studium zapomenout a hledat si práci. Vzhledem k zájmu o stavebnictví se rozhodl pro místo dělníka v Metrostavu.

Jestliže od konce základní školy Jan Hájek uvažoval o emigraci, po vyloučení ze studia získaly jeho úvahy zcela konkrétní obrysy. „Velké dějiny mě vůbec nezajímaly a štvalo mě, že jsem nežil svým životem,“ říká dnes a dodává: „Pořád jsem toužil žít úplně obyčejný, anonymní život. Mladí lidé bývají konformní. A já jsem si třeba nemohl přivést domů holku, protože celá naše rodina byla sledovaná.”

Na rozdíl od mnoha jiných emigrantů ale mohl využít otcova zvláštního postavení a do zahraničí se vystěhovat legálně. “Zase to bylo díky intervencím, zase jsem se ocitl v takovém trochu nomenklaturním postavení.” Jako mluvčí Charty 77 patřil otec Jiří mezi nejznámější disidenty, Západem byl hodně vnímaný jako mluvčí disentu. (“I díky tomu, že uměl komunikovat, že měl diplomatickou průpravu,” poznamenává Jan. “U nás byli novináři téměř furt.”) Intervence západních politiků proto byly “docela masivní” a režim je nemohl zcela ignorovat. “Oni s nimi taky hráli jakousi hru. Nebo se snažili. Takže mě nakonec po třech letech pustili.”

V létě 1986 se podařilo vyřídit veškeré formality, Jan Hájek se vzdal československého občanství a odletěl do Norska, které se mělo stát jeho druhým domovem.

 

V Norsku je strašně moc levicově smýšlejících

Proč si za novou vlast zvolil právě Norsko? I to mělo kořeny v otcově politické historii. Jiří Hájek prožil válečné věznění shodou okolností jako jediný Čech mezi norskými spoluvězni. Naučil se od nich norsky a přátelské kontakty s nimi udržoval dlouho po válce. Jan jich teď mohl využít. Navíc i on vedle angličtiny vládl norštinou. V Norsku musel požádat o občanství, jinak už ale vše bylo zařízené: bydlení, škola, studentská půjčka. Už na podzim 1986 začal v Oslu studovat architekturu.

Kromě podivně arogantního chování norské policie šlo v Norsku vše jako na drátkách. Norská společnost na něj zapůsobila nesmírně pozitivně. Ve srovnání s náladou v tehdejším Československu jej, jak přiznává, vyloženě šokovalo, jak slušně a vstřícně se k sobě místní lidé chovají.

Otcův stín jej však pronásledoval i za železnou oponu – od syna bývalého ministra, “osmašedesátníka” a známého disidenta jako by se očekávalo, že bude zastávat a tlumočit otcovy názory. „Když jsem se dostal do Norska, všichni si mysleli, že jsem strašně levicově smýšlející, protože otec byl levicově smýšlející, a zvali mě na úplně obskurní záležitosti. Asi půl roku po příjezdu jsem se ocitl na sezení sociálně demokratické buňky v té nejluxusnější části Osla. Měli tam tahací harmoniku, hráli dělnické písně a protestovali proti ničení zdravotního systému.“

Módní levicovost, z pohledu československého emigranta nutně naivní, mu vadila. Když v jeho rodné zemi vypukla sametová revoluce, norská televize ho požádala o komentář. Ptala se mimo jiné na Alexandra Dubčeka, stále živý symbol pražského jara: “Já jsem řekl, že doufám, že Dubček nebude v polistopadovém vývoji hrát podstatnou roli. A spousta lidí se mnou kvůli tomu přestala mluvit. [...] To byli ti levicově smýšlející, kterých je v Norsku strašně moc. A kteří si pořád představovali, že se vrátí rok 1968 a že tu opravdu vznikne komunismus s lidskou tváří.”

 

Chybí skutečné elity

V Norsku měl “pas pro lidi bez domova”, na který nemohl cestovat. Do Československa se tak poprvé podíval až v létě 1990, poté, co jakási dobrá duše z Občanského fóra zařídila, že mu byl vrácen pas československý. V Praze se mu líbilo, cítil, že se dějí podstatné věci, cítil jasnou vůli směřovat ke standardní společnosti západního typu. V roce 1992 z Norska přesídlil nejprve do Vídně, později se i se svou norskou ženou přestěhoval do Prahy. V polovině 90. let se rodina ještě na pět let vrátila do Norska, v roce 2000 se (prozatím) definitivně usadili v Praze.

Když se v roce 2019 zamýšlel nad aktuálním politickým vývojem, uvažoval nad tím, že poválečné západní “takzvané demokracie“ vlastně nebyly demokracie, ale spíš aristokracie. Utvářely je elity “v nejlepším slova smyslu”, politici jako Konrad Adenauer, Willy Brandt či Helmut Schmidt v Německu nebo třeba Nixon a Kennedy v USA – Hájkovými slovy “fajnoví lidé”, kteří zastávali názory, jež společnost sjednocovaly. Byť i na Západě dnes probíhá neblahý posun „od aristokracie k demokracii“, my jsme se k oné aristokratické politice nikdy nepropracovali, myslí si. Skutečné elity se u nás dostatečně neetablovaly a v současnosti sklouzáváme k demokracii “v tom horším slova smyslu”. Nefunkčnost elit a nedůvěra k nim s sebou nesou krizi hodnot a ta je podle Hájka podstatou našich současných problémů.

O jeho vztahu k soudobým politickým elitám svědčila i epizoda z roku 2013: Janův otec Jiří Hájek byl navržen na státní vyznamenání in memoriam, Jan však od prezidenta Zemana odmítl vyznamenání převzít. Vyznamenání – byť se mělo vztahovat k zásluhám zesnulého otce, a nikoliv politickým preferencím syna – proto uděleno vůbec nebylo.