Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Hampl (* 1931)

• narozen 12. července 1931 v Hradci Králové

• 1944 – transport matky do Terezína, starší bratr v pracovním táboře pro míšence

• 1945 – osvobození Hradce Králové

• 1948 – zákaz podnikání pro otce a znárodnění skladu

• 1950 – otec odsouzen ke 20 letům za velezradu

• 1952 – vojenská služba u PTP

• 1954 – pamětník zaměstnán ve vojenském stavebním družstvu Severostav a od 60. let v městském stavebním podniku

• 1960 – propuštění otce na amnestii

• 1961 – trenérský úspěch s družstvem ženské košíkové, postup do ligy

• 1965 – vedoucím učňovského střediska

• 1982 – zástupcem ředitele na středním odborném učilišti

• 1991 – odchod do důchodu

• pamětník je autorem knihy Z historie hradecké košíkové

Zdeněk Hampl se narodil 12. července 1931 v Hradci Králové. Před začátkem války prožíval spokojené dětství. Dodnes rád vzpomíná, jak s otcem navštěvovali fotbalová utkání hradeckého klubu nebo jak se po ulicích města proháněl ve svém šlapacím autíčku. „To mělo volant, světla, všechno.“

Zdeňkova otce Stanislava v mládí odvedli do první světové války. Po návratu začal v Hradci Králové pracovat jako prodavač v železářství a po nějakém čase si s bratrem založili vlastní obchod. „S bratrem se ale nepohodli a v roce 1935 se otec osamostatnil,“ pokračuje pamětník. Stanislav Hampl skupoval opuštěné továrny v Sudetech a jejich železné součásti – traverzy, kolejnice apod. – zpracovával a prodával stavebním firmám. Když se konala větší akce, zaměstnával množství lidí. „Prosperovalo to docela dobře,“ dodává Zdeněk. Po záboru Sudet v roce 1938 však byly objekty patřící jeho otci zabaveny.

Maminka zůstávala v domácnosti a starala se o malého Zdeňka a jeho bratra Víťu. Současně pomáhala manželovi s vedením kanceláře. Když začala válka, navštěvoval Zdeněk obecnou školu v Habrmanově ulici. Němci si ale budovu školy zabrali a zřídili v ní lazaret. Vyučovalo se tak nejčastěji po hospodách, které byly v dopoledních hodinách prázdné. Mimo školních povinností se Zdeněk již od útlého dětství věnoval sportu.

V roce 1942 začaly deportace královéhradeckých Židů do koncentračních táborů. V transportech skončila i většina příbuzných z matčiny strany. „Maminka měla židovský původ,“ vysvětluje pamětník. „Vzhledem k tomu, že žila ve smíšeném manželství, tak šli až naposled.“ Do Terezína odjela v lednu 1944.

Nacisté nezapomněli ani na Zdeňkova bratra Vítězslava. Protože byl starší patnácti let, musel nastoupit do pracovního tábora pro míšence v Postoloprtech. „Mně bylo třináct roků, takže jsem zůstal s tatínkem sám,“ dodává Zdeněk.

Ke konci války dostal bratr revmatickou horečku. Zdeněk s otcem ho chtěli navštívit a v noci se vydali pěšky přes protektorátní hranici do Sudet. Cesta byla nebezpečná, ale vyplatila se. U ubytovny se jim podařilo s Víťou promluvit a zjistili, že je v pořádku. V březnu se pak bratrovi podařilo z tábora utéct. Vrátil se domů, kde se skrýval až do konce války.

V květnu 1945 Zdeněk zažil euforické osvobození Hradce Králové. Bratr, kterému již bylo 18 let, šel se zbraní hlídkovat na hradecké letiště. Zdeněk zase na Velkém náměstí hlídal německé byty. „Organizovali to skauti a sokolové,“ poznamenává.

Maminka roční pobyt v Terezíně naštěstí přežila a 11. května se vrátila do Hradce. „Ale sedm mých strýčků a tetiček se z války nevrátilo,“ podotýká pamětník.

Po válce

V prvním roce po osvobození začal Zdeněk navštěvovat gymnázium. Ve volném čase se stále věnoval sportu. „To se muselo chodit dvakrát týdně do Sokola na nářadí a mimo to jsme mohli dělat ještě nějaký sport.“ Zdeňka nejvíce bavila košíková. Ta tehdy v Hradci měla mnoho příznivců. Hradecké Železničářky se totiž v sezoně 1946 staly mistryněmi republiky.

V roce 1948 došlo k povinnému sjednocení všech malých klubů pod hlavičkou Sokola. „Později se to jmenovalo Slávie Hradec a potom Dynamo.“ V této době již Zdeněk působil i jako rozhodčí a trenér. „V rámci sjednocování k nám přešly ženy. Ještě rok hrály ligu, potom toho ty starší nechaly a do druhé ligy se dostaly naše dorostenky.“

Odsouzení otce

Zdeňkův otec měl po skončení války dostatek zakázek. Rozebíral nepojízdné tanky a jinou techniku. Krátce po únoru 1948 mu však komunisté zakázali dále podnikat a sebrali mu sklad v blízkosti hradeckého centra. Musel nastoupit do sběrných surovin. „Ale v soukromém obchodě pokračoval i potom,“ říká Zdeněk. V červnu 1950 ho zatkli a na podzim byl v sokolovně soud. Ve stejném roce Zdeněk maturoval na hradeckém gymnáziu a jeho bratr dokončoval státnice na Vysoké škole obchodní.

Pamětník vzpomíná, jak se po zatčení otce v jejich bytě konala důkladná domovní prohlídka: „Když jsme měli před maturitou svatý týden, tak k nám ráno přišli estébáci.“ Zdeněk na poslední chvíli stihl vzít zlato, které měli v kuchyni v hrníčku, a běžel ho schovat do své skříňky v sokolovně. Estébáci tak při prohlídce nic nenašli. Druhý den se vrátili a Zdeňkovi vyhrožovali, že neodmaturuje. „Naštěstí už to nestihli předat dál. Bratr měl zase štěstí, že druhou státnici udělal už v červenci.“

Zdeňkův otec byl odsouzen k 22 letům vězení za velezradu. Po odvolání mu byl trest o dva roky snížen. V dalších letech tak Zdeněk směl tatínka vidět pouze jednou za dva měsíce při návštěvách. Ty ale někdy trvaly jen patnáct minut, nebo se dokonce nekonaly vůbec. „Jezdili jsme za ním, jak to šlo, ale bylo to špatné,“ vzpomíná pamětník na neradostnou dobu.

Krátce po otcově uvěznění nastoupil Zdeňkův bratr základní vojenskou službu. První dva měsíce strávil u jezdectva v Dašicích, ale potom ho převeleli k pomocným technickým praporům (PTP).

Komunisté také sebrali rodině byt. Matka se měla přestěhovat do Broumova, kde byly opuštěné domky po Němcích. Když ale viděla, v jakém jsou stavu, raději odjela k neteři do Českého Brodu.

Zdeněk chtěl pokračovat ve studiu na vysoké škole. Úspěšně složil přijímací zkoušky, ale po měsíci přišlo oznámení, že nesmí nastoupit. Začal tedy pracovat v hradecké Škodovce – nejprve v projekčním, poté v obchodním oddělení. V roce 1951 musel v rámci akce „77 tisíc úředníků do výroby“ povinně přejít do plechárny.

V té době se Zdeněk nastěhoval ke svému bratrovi, který se mezitím oženil a s manželkou obýval byt na Ulrichově náměstí. „Bydlel jsem u nich asi tři měsíce, pak jsem si našel podnájem,“ upřesňuje. Dál pracoval na tři směny ve Škodovce a současně působil jako trenér košíkové.

Vojna u „pétépáků“

V roce 1952 pamětník dostal povolávací rozkaz. Až ve vlaku se dozvěděl, že odjíždí do jihoslovenského Komárna. Tam prošel náročným přijímačem. „Pořád nám vyhrožovali a nadávali, že jsme póvl národa.“

Za dobu vojenské služby vystřídal Zdeněk mnoho pracovišť – v Trenčíně, Dubnici, Martině, Trenčianských Teplicích, Dobroníně u Jihlavy, Kolíně a v Chrudimi. Většinou pracoval na stavbách bytových domů. Někteří z velitelů se ještě po práci snažili provádět vojenský výcvik, ale jak poznamenává Zdeněk, mělo to nepříznivý vliv na pracovní morálku vojáků: „Za dva dny přišel stavbyvedoucí k veliteli a říká: ‚Takhle by to nešlo, oni mi tady spí.‘“

Po smrtí Klementa Gottwalda a Josifa Stalina a v souvislosti s měnovou reformou zůstávali „pétépáci“ nějaký čas v kasárnách. Vedení mělo strach ze vzpoury, ale to netrvalo dlouho. „Oni na nás byli závislí, takže jsme brzy šli na stavbu,“ vysvětluje pamětník.

Jednou z mála zábavných činností na vojně bylo plnění Tyršova odznaku zdatnosti, kdy bylo všem povoleno strávit určitý čas sportovní přípravou. „Aspoň jsme se dostali ven,“ připomíná Zdeněk jednu z výhod, kterou mělo sportování na vojně.

Dne 30. května 1954 byly v důsledku mezinárodního tlaku pomocné technické prapory zrušeny. Jejich příslušníci byli oficiálně přeřazeni k technickým praporům, ale podle Zdeňka se toho příliš nezměnilo: „Dali nám zbraně, ale vůbec jsme nestříleli. Museli jsme je rozebírat.“

Za celou dobu vojenské služby se pamětník podíval domů pouze dvakrát. Na dvoudenním „opušťáku“ se ze Slovenska sotva stihl dostat za bratrem do Hradce. „Maminku jsem tak neviděl rok a půl,“ vzpomíná s lítostí. I proto se na návrat do civilu velmi těšil. Krátce před propuštěním z armády ale komunisté Zdeňkovi a dalším oznámili, že se jim služba o dva měsíce prodlužuje. „Tenkrát byly volby koncem listopadu, tak abychom volili správnou stranu, všichni hromadně,“ přibližuje Zdeněk důvod tohoto nařízení.

Návrat do civilu

Když se Zdeněk vrátil z vojny, sehnal mu jeho bratr místo úkoláře ve vojenském stavebním podniku Severostav. Bydlel v malé dřevěné přístavbě u sokolovny, kde to první zimu bylo těžké, ale pak si obydlí předělal a zateplil. Do bytového domu stavěného svépomocí se mohl přestěhovat až v šedesátých letech.

Zdeňkův otec si odseděl deset let a z vězení ho propustili na amnestii v roce 1960, kdy mu bylo už 65 let. „Prošel Mírov, Valdice, Bory, Jáchymov. Tam byl na té věži smrti.“ Jako odsouzenec neměl nárok na příspěvek k důchodu, navíc měl po prodělané tuberkulóze podlomené zdraví. „Dali mu tři sta třináct korun důchodu s tím, že má dva syny a manželku, kteří ho budou živit.“ Po propuštění se odstěhoval za manželkou do Českého Brodu, kde si našel brigádu v cukrovaru. O svém věznění nikdy nemluvil.

V šedesátých letech Zdeněk nastoupil do městského stavebního podniku. Protože se osvědčil, bylo mu po roce nabídnuto uvolněné místo vedoucího střediska instalatérů. Kvůli této pozici si udělal dálkově maturitu na průmyslové škole. Za úspěšné dokončení školy dostal třítýdenní rekreaci v Bulharsku.

V roce 1965 bylo rozhodnuto, že v městském podniku vznikne učňovské středisko. Na kariéru učitele Zdeněk nikdy nepomýšlel, ale práce s mladými ho bavila. Zakrátko se stal vedoucím učňovského střediska. „Vzali mě, i když jsem nebyl straník,“ dodává.

Někdy v té době přišel dělat ředitele podniku služeb u tělovýchovné jednoty Dynamo kapitán Růžička, jeden z estébáků, kteří zatkli Zdeňkova otce a prováděli u nich domovní prohlídku. „Dělal, že za to nemůže a tak.“ Zanedlouho ale osud kapitána Růžičku dostihl. Na podnik přišlo udání, že brigádníci z pozemních staveb dělají fasády mimo pracovní dobu, a Růžičku z ředitelské pozice vyhodili.

Kromě práce se Zdeněk aktivně věnoval sportovní činnosti a působil jako trenér košíkové. Vzpomíná, že jednou měl příležitost vycestovat do zahraničí. „Tenkrát jsem měl jet někam do Francie. Přišel za mnou nějaký pán, byl to estébák.“ Samozřejmě po něm chtěli, aby donášel na své kolegy, ale zájezd nakonec zrušili.

Zdeňkovým největším trenérským úspěchem bylo, když se v roce 1961 se svým týmem dostal do ligy. Úspěch s sebou ale nesl i množství problémů. Hráči ani trenéři nedostávali žádné peníze, a pokud se zápas konal ve všední den, museli si čas napracovat. „Tenkrát jsme opravdu hráli v amatérských podmínkách,“ vzpomíná pamětník.

V roce 1966 se Zdeněk Hampl stal předsedou hradeckého Dynama. „Všichni na poradách předpokládali, že jsem ve straně.“ Předsednická činnost znamenala také starost o sportoviště a další objekty. Zdeňkovi se za dobu předsednictví podařilo zajistit dálkové vytápění sokolovny, rozvody plynu i novou střechu. „Celkem se dařilo získávat peníze na obnovu těch objektů. Ale jenom tam, kde byly známosti. Peníze se sehnaly, ale otázkou bylo, kdo to udělá.“

Komunisté sport finančně podporovali a odborové svazy tělovýchovy organizovaly množství turnajů. A protože ideologie se ve sportu příliš neprojevovala, Zdeněk se mu velmi rád věnoval.

V jeho pracovním životě se odehrála velká změna související s reorganizací učňovského střediska na jedno z pracovišť středního odborného učiliště. Když jeho ředitel v roce 1982 odešel do důchodu, Zdeněk pak téměř celý rok učiliště řídil. V této funkci se musel účastnit i pravidelných schůzí školní komise OV KSČ. „Tam jim prostě nepřišlo na mysl, že bych mohl být nestraník,“ vysvětluje.

Po příchodu nové ředitelky se stal jejím zástupcem a v této funkci působil až do odchodu do důchodu v roce 1991. Na škole tak zažil i rok 1989, kdy mezi učiteli probíhaly vášnivé diskuse o podpoře studentů po 17. listopadu.

I v důchodu se pamětník dál věnoval svému největšímu koníčku – ženskému basketbalu. Za dobu své trenérské kariéry vychoval množství nadějných hráček a vždy se snažil v dětech pěstovat vztah ke sportu.

Zdeněk Hampl je autorem knihy Z historie hradecké košíkové