Irena Hrbáčková

„Různě jsme chodili. Teď si to honem nevzpomenu. Jezdili tam po silnicích gestapáci a my jsme se museli dostat přes další vesnice do Poděšína. To už tál sníh, my jsme [byli] celí mokří a úplně zničení. Tak jsme se do toho Poděšína dostali.“

„Jarmila se vdala v té době nějak na podzim a přestěhovala se s manželem do Žďáru [nad Sázavou]. Tam dostali byt, takže tam žili, jenže gestapáci je stejně otravovali. [Jak?] Každý den ji tam jeden gestapák přišel kontrolovat, jestli neví, kde má rodiče. Ona říkala: ,Jak to mám vědět, když jsem tady, a rodiče nevím, kde jsou?‘ To už jsme byli odejití. Každý den tam chodil.“

„Tak jsme zase museli odejít. Pak jsme byli ve Velké Losenici u známých. On to byl četník, tak četník nebyl tak podezřelý. Tam jsme žili nějaký čas. Tam nám přivezli četníci z Prahy zdravotní materiál a s maminkou jsme zase dělaly zdravotní balíčky, aby to mohli [partyzáni] mít v kapsách. A mezitím náš štáb, kterému velel major Fomin, byla tam lékařka Lída, radistka Máša, radista Saša a pak naši někteří chlapci, se přesunoval a padl do rukou Němcům. Takže tam byli postřílení.“

„To jsme dělaly, že jsme jim chtěly pomoct. Protože se o nás lidé na Vysočině starali, tak jsme se zase snažily, abychom jim v něčem pomohly. Když nám přivezli zdravotní materiál, vatu a obvazy, a já nevím, co ještě mám říct, tak jsme se snažily jim nadělat balíčky, aby to měli u sebe. Když byl raněný, aby to mohl využít. [A třeba vařila jste jim nebo tak něco?] To maminka. [Maminka.] Maminka. Většinou teda vařili lidé, u kterých jsme byly.“