Ing. Hanuš Hron

"Poslední příhoda byla, když jsem se jednou rozhodl - když kolem toho ghetta jezdila nekonečná obrovská sovětská vojenská kolona, která jela od Drážďan na Prahu - řekl jsem si, že tu disciplínu, že nemám opustit ghetto, poruším. Mávl jsem rukou na nějaký ruský gazík, to byl takový malý válečný náklaďáček, na něm seděl nějaký ruský vojáček a uprostřed té nekonečné kolony jsem jel směrem na Prahu. Pokud to vůbec bylo možné, protože o ruštině jsem tehdy nevěděl nic, bavili jsme se posunky. Až když jsme přijeli před Prahu, vojenská kolona se najednou zastavila a v protisměru šla obrovská kolona německých zajatců. Provoz na chvíli zůstal stát. Před tím gazíkem, na kterém jsem seděl, stál nějaký německý zajatec a měl kolem krku boty. Ruský voják ukázal na moje boty, což už ani žádné boty nebyly, a pak ukázal na ty boty, co měl ten německý zajatec kolem krku. Tak já, po třech - pěti letech jsem poprvé mohl zvýšit hlas a zařvat na německého občana a poručit mu, aby mi dal ty boty. Odhodlal jsem se a zařval jsem: “Gibt die Schuhe!” No a on ty boty sundal a podával mi je, a když jsem se pro ně shýbnul, viděl jsem, že on sám je bos. Neměl jiné boty, jen si ty svoje boty šetřil. Tak jsem dostal takový šílený vztek, ale taky jsem se zastyděl, vzal jsem ty boty a mrsknul jsem mu je zpátky na hlavu. V tom okamžiku se ty kolony daly do pohybu, takže jsem k lepším botám přišel až v jiných okamžicích, ale netrvalo to příliš dlouho."

“A ten Erich Mautner mě jednou na Vánoce 1943 oslovil, jestli bych nechtěl mít vánoční stromek na ubikaci. Řekl jsem, že jo, a jelikož jsem byl ve vodárně a měl jsem přístup k nářadí, k lanům, ke svíčkám, k žebříkům... řekl, co mám připravit. Vše jsem připravil a jednoho dne, asi tři dny před Štědrým večerem 1943, řekl: ,Dneska v noci jdeme.' Vyrazili jsme nějakou tajnou chodbou, kterých bylo v Terezíně mnoho. Šli jsme tak, že on šel vpředu, nesl žebřík a já nesl zadní konec toho žebříku. Každý z nás měl svou svíčku a svoje lano a postupovali jsme tou chodbou někam, nevěděl jsem kam. Až v určitém momentu ta chodba uhýbala tak, že s žebříkem nebylo možné projít. Povídá: ,Rozřízni ten žebřík.' Tak jsem ho rozřízl. Potom jsme pokračovali odděleně, každý se svou půlkou žebříku. Až jsme došli k nějaké zamřížované střílně z doby Marie Terezie, která byla obtočená řetězem a uzamčená visacím zámkem. Jeho příkaz zněl: přeříznout ten řetěz. Tak jsem ten řetěz přeřízl, okno jsme otevřeli, podíval jsem se dolů - nevím, kolik to bylo metrů, asi šest. Ten žebřík jsme svázali, spustili jsme ho z toho okna a lezli jsme po něm dolů, i když jsme nevěděli, zda sahá až na zem, či nikoliv. Ale byli jsme v šancích a teď jsme jen čekali, až patrolující četník přejde hlavní silnici Terezín-Lovosice. On [Erich Mautner] už to měl všechno zjištěné. V ten okamžik jsme přeběhli tu silnici a objevili jsme se v nějakém lesíčku, tam mi určil nějaký stromek, ten jsem uřízl a zase zpátky jako dva bumerangy jsme letěli, vylezli po tom žebříku, vytáhli jsme ho a na Štědrý večer jsme slavnostně na stůl v našem domě mládeže postavili takový nepatrný smrček, samozřejmě neozdobený. Museli jsme překonat odpor sionistických vychovatelů, ale oni měli rozum, tak to pochopili a po třech dnech, co tam ten stromek stál, jsme ho zrušili.”