Antonín Hruška

„Já nedám na legii dopustit, legie ze mne udělala chlapa, pomohla mi hodně, octnul jsem se ve světě sám, na to jsem nebyl odsud připravený. Dodnes si budu pamatovat svoje číslo, i kdybych se zrovna probudil.“

„Zastavila mne policejní hlídka, když jsem jel autem, a udělali z toho útok na veřejného činitele. Věděl asi, s kým jedná, dostal jsem ránu mezi dveřmi hned, jak jsem lezl z auta. Do auta jsem kopnul a chtěl jsem jim ujet. Stejně mne pak chytli, dostal jsem takovou nakládačku, že jsem na to nikdy nezapomněl. Dostal jsem osmnáct měsíců. To bylo v roce 1971.“

„Jo a v pasech… To jsme si nemohli jen tak napsat výjezdní doložka. My jsme si také dětskou tiskárničkou vytiskli nápis výjezdní doložka do pasu a československou korunou otiskli razítko. Když jsem odevzdával v devadesátých letech pas na ambasádě ve Francii, úředníci se mohli podělat smíchy. Nemohli uvěřit, že nás na tohle pustili ven. Nám se to ještě napoprvé nepovedlo, musel jsem tak vytrhnout stránku, tím vypadla i druhá. Bez dvou stránek, … to musel vědět ten chlap (co nás pouštěl).“

„V Saúdské Arábii, u Kuvajtu, tam to bylo špatné tím, že jsme nevěděli, co bude. Patnáct kilometrů v noci jsme někam jeli, protože ten blázen (Hussain) tam pustil nějakého Scuda. (…) Z bojových plynů jsme tam měli strach. A že tam byl. Šel jsem si tam s (ještě s jedním Čechem) Svobodou kupovat hodinky. My jsme byli ve francouzské uniformě a slyšíme je se bavit. Strčil jsem do něj a říkám mu francouzsky: ‚To jsou Češi.‘ A on na to: ‚Jdeme k nim. Dobrý den.‘ Oni na nás koukali. ‚Vy jste z Francie, vy umíte česky? Aha legionáři?‘ Tak jsme se pobavili. Ti tam udělali dobrou práci. Když něco bylo, tak to odhadli dobře. Měli jsme tam malého bílého velblouda, udělali jsme mu také plynovou masku, nestačili jsme mu však masku nasadit, bylo to rychlé, když jsme se vrátili, byl mrtvý. Takže ten plyn tam byl.“

„Největší (akce), na které jsem byl, to bylo Kolwezi v roce 1978 v Zairu. To nás bylo čtyři sta proti čtyřem tisícům. Za tři dny to bylo ‚vyčištěné‘. Nedivím se, že tenkrát se tam střílelo hodně. Tam jsme měli za úkol. Čtyři roty seskočily, řekli nám, že skáčeme do trávy, ale neřekli nám, že je to vysoká sloní tráva. Nevěděli jsme, kde jsme. Tam bylo asi sedm lidí mrtvých. Ještě než se člověk stačil odstrojit a vytáhnout zbraň, tak ho podřízli, nebo něco jiného. Tam měla naše rota za úkol osvobodit školu, nemocnici a hotel Impala. Ve škole nic. Děti kolem nás skákaly, když vylezly ze školy, že budou parašutisté taky. To jsme je museli odstrkovat. To se ještě střílelo. Bylo hlášení, abych přišel. To jsem v životě znovu nic horšího neviděl jako tenkrát. Kdyby byl nějaký (rebel) vedle mne, tak jsem ho snad podřízl taky. Ve sklepě v hotelu Impala bylo 40 lidí mrtvých, bělochů. Jedna mladá žena, jak nám potom říkal doktor, měla rozříznuté břicho a vedle ní mrtvý plod v osmém měsíci. Pak jsem se nedivil chlapům, že to mlátili hlava nehlava. Jeden ‚snajpr‘ tam měl za úkol hlídat cestu, nesměl nikdo projít. Za půl hodiny ho odvolali, protože tam bylo šest mrtvých, všechno sestřelil. Nevěděli jsme, jestli to byl rebel nebo ne. Rebelové z Katangy, když viděli, že přišla legie, tak začali utíkat, jiní se převlékali do civilu. Dali se poznat jen tak, že měli na rameni vytetovaného tygra. Pak jsme věděli, že je to on. Jejich velení byli Kubánci z Angoly a Němci z DDR. V rádiu jsme slyšeli španělštinu a němčinu. Jací byli východní Němci ‚hodní‘…“

„Sednul jsem na vlak a jel jsem do Štrasburku. Přijel jsem ráno, šel jsem ještě na kafe. Kafe to je mezinárodní, řekl jsem si o kafe. Platil jsem ještě markami, ve Štrasburku to ještě šlo. Viděl jsem policajty s képi (čepicí), smáli se mi, protože tam v té tobě šel film - komedie Cheque sans provision (pozn. Nekrytý šek), což zní jako Čech bez provize (prostředků). Chechtali se mi, byl jsem naštvaný. Nakonec mne zavolali, šel jsem do kasáren, tam jsem měl prohlídku a za pár dní jsem jel do Aubagne. To je taková Mekka, tam příjdete, tam to podepíšete, tam musíte projít, když odcházíte. Udělal jsem tam testy. Řekli mi: ‚Teď půjdeš na výcvik.‘ Na loď na Korsiku a začalo to být těžký. Vystoupili jsme a člověk ničemu nerozuměl, teď na nás řvali a bylo to drsný. Říkal jsem si, kam jsem se to dal. Nerozumíš ničemu, buď ticho, uvidíš, jak to dopadne.“