Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Františka Janečková (* 1934)

• narodila se v listopadu 1934 v Červeném Kostelci

• rodina se živila prodejem na poutích

• od června 1941 byla rodina internována v Jičíně

• poté se rodina dostala do koncentračního tábora Lety u Písku

• matka v táboře prodělala tyfus

• po 11 měsících internace byla rodina propuštěna

• po válce pamětnice pracovala ve sklárně v Železném Brodě a v jablonecké bižutérii

Františka Janečková se narodila v listopadu 1934 v Červeném Kostelci na Náchodsku. Když jí bylo sedm let, zatkli její rodinu v obci Líšný kvůli způsobu obživy rodičů. Po krátkém pobytu v Jičíně byli transportováni do sběrného tábora v Letech u Písku.

Po příjezdu nás oddělili od rodičů a ostříhali dohola

„V červnu 1941 nás v Líšném u Železného Brodu sebrali a odvezli do Jičína. Dali nás do vězení a čekali, až nás bude víc. Potom nás všechny, asi dvacet lidí, odvezli do tábora Lety u Písku,“ vzpomíná Františka. Zde byla s rodiči vězněna celkem jedenáct měsíců až do rozpuštění tábora. Během té doby neměla možnost zůstávat s rodiči, neboť lidé byli striktně odděleni ihned po příjezdu. „Když jsme tam přijeli, hned za branou nás rozdělili, každého zvlášť, děti, ženy a muže. Druhý den nás všechny ostříhali dohola a rozdělili do různých budov. Maminku poté zařadili na práci do kamenolomu a tátu odvezli z lágru na práci neznámo kam,“ říká.

Tvrdý pracovní režim ještě zhoršovaly nemoci. „Později onemocněl skoro každý druhý tyfem, maminka také onemocněla. Měla ale štěstí a uzdravila se. Poté musela ještě s další osobou odklízet mrtvoly na určené místo.“ Františka se řadí mezi ty, kteří tak hrozné místo přežili. Všichni ale takové štěstí neměli. „Otci tam zemřela sestra a švagra s dcerou mu odvezli do Terezína u Litoměřic,“ říká pamětnice. 

Největším nedostatkem bylo v Letech jídlo – s malými příděly nebylo možné přečkat dlouhou dobu. Dělení jídla mezi lidmi zajišťovalo přežití. „V lágru byla velká bída a hlad. Denní dávka byla jedna čtvrtina chleba, ráno černá káva, ne zrnková. V poledne jsme dostali jednu naběračku polévky, v ní plavalo syrové zelí, rozebrané listy, nezahuštěná voda a jeden větší nebo dvě menší brambory. O chleba se maminka se mnou dělila, jinak bych nepřežila,“ vzpomíná pamětnice.
Po jedenácti měsících byl tábor rozpuštěn. Františka se vrátila s rodiči na Malý Rohozec u Turnova. „Propustili nás na svobodu, asi dvacet lidí, protože tábor končil a ostatní transportovali do dalších táborů.“ Tento nelidský zážitek v dětství pamětnice ovlivnil celý její další život. „Moji rodiče už dnes nežijí a mě tato zkušenost poznamenala na celý život,“ vzpomíná Františka Janečková.

Se stánkem a cukrovou vatou na poutích

Po dokončení základní školy musela Františka nastoupit do práce, jelikož si celá rodina nežila nejlépe. Své pracovní uplatnění nalezla ve sklářském průmyslu v nedalekém Železném Brodě ve výrobě skleněných korálků a později v dalším bižuterním podniku v Jablonci nad Nisou. Zajímavé je, že se Františka provdala za muže, který měl shodné křestní jméno i příjmení, tedy Františka Janečka. Tatínek pamětnice získal na přilepšenou povolení provozovat vlastní živnost, a to prodávání cukrové vaty na poutích. Ze svého výdělku odváděl patnácti procentní daň ČSSR (stejná sazba i po roce 1989) a kromě dalších poplatků za stání si mohla rodina zisk ponechat. Tímto způsobem Františka trávila své víkendy, a to až do smrti svého muže Františka. Být součástí poutě patřilo k největší radosti Františky, ačkoliv počet lidí, kteří se chodili bavit na poutě, rok od roku neustále klesal.

Na konci rozhovoru uvedla pamětnice své životní motto, které charakterizovala slovem „rodina“, která pro Františku hrála a hraje nejdůležitější roli v jejím životě.

Pro pamětnici bylo složité a bolestivé mluvit o hrůzách v koncentračním táboře. Taková krutost je pro ní nevysvětlitelná. Františka Janečková nyní žije ve svém domě vyrovnaně a pokojně, přestože její život nebyl ani zdaleka lehký. Vzpomínky se s věkem oživují, přání ale je, na některé zapomenout.