Ivana Janů

„Sousedé byli různí, musím říct. Ta atmosféra toho strachu v 50. letech, některé lidi jste poznala až v této atmosféře. Byli tam lidé, kteří ukázali určitou solidaritu, pochopení a statečnost. Když jste se zeptal, vzpomněla jsem si na takovou příhodu. V té vesnici byla škola a chodily tam děti i z ostatních vesnic. Byl tam kostel a škola. Byla tam dvoutřídka. Byl tam pan řídící, jmenoval se Adolf Kastner. To byl takový typický člověk, přizpůsobivý, dělal víc, než si doba žádala od průměrně loajálního člověka. Chodily jsme do té dvoutřídky se starší sestrou. No a on třeba, protože jsme nebyly v pionýru, na školní zahradě měl každý zahrádku, všechny děti, a my jsme ji nesměly mít. Paradoxní, to můžete zažít jen na vesnici, on měl ženu Vlastu Kastnerovou, byla nesmírně čestný člověk a kamarádila se s mojí matkou. Když jsme přišly domů a řekly, že jsme nedostaly záhonek, matku to strašně naštvalo a čekala jsem, že to ženě řídícího řekne, ale neřekla, protože by se paní Kastnerová musela za svého muže strašně stydět, že to nebylo možné jí ani říct. Já jsem se jí ani neptala, proč to neřekla.“

„Já jsem měla také samé výborné. Učit se do Škodovky na soustružnici šly děti se čtyřkami, a já jsem ani to nesměla. Absolutně nevyučená, nevzdělaná. No nic, dopadlo to tak, že jsem prakticky utekla, odešla z domova. Pracovala jsem v tom útlém věku u Zemědělských staveb Praha na melioračních stavbách. Začínala jsem ve středisku, které se jmenovalo Pátek u Poděbrad.“

„Já jsem nečekala zázraky. Čekala jsem klopotný vývoj se vším všudy, a jestli se o něco bojím, bojím se o demokracii. Dneska slyšíte málo lidí… pro mě pořád svoboda, to, že je tady nesmírná svoboda, to je pro mě pořád nejdůležitější výdobytek. Jenom svobodný člověk dokáže zapojit svoje tělo, svoji duši a dělat velké činy. Ve vazalství se toho nedosáhne.“

„Byl to klíčový moment ve velice vypjaté situaci. Adrenalin politiků byl nadávkován k volbám na začátku října. A teď jsme do toho my nějakým způsobem vstoupili. Byly v tom velké peníze politických stran. Ale to je prostě právní stát. To je demokracie. Už se to jednou stalo, a my jsme ten případ nedostali. Soud může rozhodnout, jen když mu někdo případ donese. Ústava sama říká, jací adresáti můžou přijít s nějakou takovou problematikou k ústavnímu soudu. Tentokrát přišel pan Melčák. První odezva byla: No to! Vždyť je to přeběhlík. Vždyť je to... já nevím co a jak. Především ta politická strana, která ho postavila jako svého kandidáta do voleb do reprezentativní demokracie, tak měla garantovat, že je to kvalitní člověk! Druhá strana ho potom převzala pro nějaké další rozhodovací kvora, a najednou byl pro obě strany špatný a byl to ústavní soud, který se na něj měl podívat jako na nějakou špínu. Nás to ale nezajímá. Přinesl případ. My jsme se na případ podívali a řekli, že to má ústavní dimenzi a je to důležité. (Pan poslanec Melčák si stěžoval, že mu ústavní zákon o předčasných volbách krátí jeho práva poslance vykonávat čtyřletý mandát – pozn. ed.) Prvně jsme sáhli na takzvaný ústavní zákon, ale byl to zákon přijatý v rozporu s ústavní procedurou. Už to jednou bylo, už se v politických kruzích mluvilo o ústavní zvyklosti. Ústavní zvyklosti nemohou vznikat z protiústavní procedury.“