Josef Jedlička

„Chlapi se ožrali a tam byl zámeček Lukoveček [zámeček v Loučce] a tam bydleli Němci. Bylo jich tam asi třicet nebo čtyřicet. Se ožrali a půjdem tam na ně. Tak jsme šli, já půjdu taky s nimi, s ožralejma chlapama. Dali granát na venkovní dveře. Odpálili to, to se rozlítlo. Vlítli dovnitř a Němci stáli v pozoru v podvlíkačkách u postelí. Měli tam plno zbraní, plno pancéřových pěstí, samopalů, pušek. A to tam jely tři povozy. Zas někdo z Kotár půjčil vůz a koně a čeledína taky. Tak ty Němce jsme všechny naložili na vozy. Ty pancéřový pěsti jsme dali na zem. A ten jeden pořád na mě: ‚Jé, to je nebezpečný, ta pancéřová pěst,‘ německy. Já jsem mu nerozuměl. Ale tak to je fakt. Pancéřová pěst, tam je takový hledí. To se zvedne a spustí a teď to vystřelí. Tak já jsem říkal: ‚Dobrý.‘ Teď jsme je všechny naložili, zbraně na zem a oni tam stáli na vozu. A tryskem jsme jeli zas na Čerňavu. A tam byl Murzin, Stěpanov a všichni. Celá brigáda tam byla. Jenomže v půli cesty, a to ještě bylo hodně daleko k tomu Murzinovi, najednou z kulometu od lesa strašná palba na nás. Já jsem skočil z vozu a povídám: ‚Ležte, všichni! Lehněte!‘ Tak jsem jim ukázal. Oni si lehli. Jenomže ten kočí praštil do koní a tryskem… A já tam stál, nemohl jsem mu stačit. Tak všichni odjeli.“

„S odvahou roste chuť, tak jsme jednou šli na nádraží do Velké Bystřice a tam sloužili dva železničáři, ajzboňáci tehdy se říkalo. A povidám: ‚Sakra, my bychom potřebovali nějaký klíče na odšroubování kolejí.‘ Výbušninu jsme tehdy neměli. Oni nám dali všechny klíče, řekli nám, jak to máme udělat. Ty koleje tehdy nebyly spojovaný. Tehdy tam byly takový mezery. To možná nevíte. Tehdy svařovaný koleje nebyly. Tak jsme šli pěšky a říkáme si: ‚Když vyšroubujeme kolej před tunelem, tak když ten vlak tam vlítne, tak se tam zadře v tom tunelu, tam se to rozmašíruje a budou to dlouho dávat dohromady.‘ Tak všechno perfektně. Odšroubovali kolej, dali ju bokem a v tom tam přišla nějaká německá… oni už všechno hlídali Němci, důležitý tratě… nějaká německá hlídka a začala strašná střelba. Oni ty vlaky zastavili. Pochopitelně nic se nestalo. Bylo nás tam asi deset na té akci. Teďka polovina, asi pět jich šlo k Hynkům. To byli manželé Hynek a Hynková, potom zemřeli v koncentráku. Šli tam k nim, ale já jsem tam nechtěl jít, já jsem šel do Lošova taky asi s pěti, s polovinou. No, a u těch Hynků je český četník udal. Přišli tam Němci, obsadili dům a zatkli je.“