Soňa Jelínková

„Druhý den přijeli Němci na motorkách s těma lodičkama. V dědině byla hromada německých vojáků a my jsme se na to jako děti dívali úplně vyjeveně. Okamžitě byla měnová reforma a to tak, že jedna marka byla deset korun. A za tu korunu se u nás v obchodě dostalo pět rohlíků. Čili za deset feniků dostali Němci pět rohlíků a byli z toho úplně u vytržení. Za chvíli bylo všechno vykoupený. Zůstali u nás do rána a protože to byla dědina bez hotelu, tak nám do školy, do našeho bytu, nastěhovali velitele. Škola pak pokračovala normálně dál, jenže místo Beneše tam visel obraz Hitlera a začali jsme s Němčinou. Tak to si taky vzpomínám na to eins, zwei, drei.“

„V květnu byla veliká bouře a krupobití. Krásně kvetly třešně a ovocné stromy a všechno bylo popadaný a už z toho pak nic nebylo. Druhý takový negativní bod byl o prázdninách, když v Bohuslavicích, což byla zemědělská obec, tak dobytek dostal slintavku a kulhavku. A ke konci prázdnin strašně pršelo. Pršelo tak, že se tady na Drozdovské Pile zvedla řeka a bylo to pomalu jako někde u moře. Bohuslavice bylys v nížině a kolem tekla Morava a celá obec měla kousek dál od řeky hráze a byly tam samé luky. Jedna hráz, která chránila Bohuslavice byla pod Hrabovou a ta se pod náporem velké vody roztrhla a dál hráz pokračovala až k Háji u Třeštiny a ta se taky protrhla. Bohuslavice byly celé zaplavené vodou. Tak to byla třetí pohroma. A čtvrtá byla nejhorší a dlouhá. Na konci září nás zabrali Němci a udělali z nás Sudety.“

„Přišla k nám mladá holka a ptala se, jestli by nemohla být na naší chatě (Drozdovská Pila). Byla to Amálka, sestra paní Švábové. Začali tam jezdit a scházeli se tam s partyzány z Drozdovské Pily. V listopadu roku 44 na kopci nad našema zastřelili partyzána Háječka a pak ho táhli za nohy dolů. Ležel potom u Novotných v hotelu pod přístřeškem ve voze pod plachtou. Šli jsme se tam potom podívat. Později ho pochovali v Jedlí a potom vykopali a pohřbili normálně. Co bylo nejhorší, oni potom chytli a zavřeli partyzána (Karla) Holouše, který o všem věděl. Později Holouš s jedním gestapákem procházel přes Bohuslavice a maminka myslela, že si jdou pro ni. My jsme se sestrou nevěděly, o co jde. Pak Holouš říkal, že co nemusel, tak to nepověděl.“

„Ještě než je přestěhovali, tak jejich staršího a pak mladšího syna Němci odvezli do Olomouce. Rodiče nevěděli, že je hned zastřelili, takže tam jeli. Pak si pamatuji, jak na náměstí vždycky stál povoz s koňmi, který zajišťoval jejich dopravu na nádraží. Pamatuji si ty ženský, jak stály s balíky a jak je odváželi pryč. Každý si mohl vzít jen nějaké kilo. Do Loštic se pak vrátili jeden nebo dva Židé, ale z Knöpflmacherů se nevrátil nikdo.“

„Matka se zastavila u strýce v Neratovicích a ten jel s ní. Dostali se do nějaké místnosti v Terezíně, kam přivedli tatínka. Nesměl se na ni ani podívat, ani si nic vzít. Jenom mu něco řekla. Tatínek dostával plat do spořitelny v Zábřehu a bylo to na podpis, tak tehdy mamince cosi podepsal, že mohla nějaké peníze vybrat, protože my jsme za ten rok nedostali ani fenik. Jídlo pak maminka přivezla zpátky a nechala ho u známých v Praze. Tatínek pak byl v Drážďanech. Přežil bombardování Drážďan. Jejich skupina byla v cihelně za Drážďany, takže celé bombardování viděli, ale ten konec to nezasáhlo. Potom chodili vykopávat potrubí a další věci a ty nálety pokračovaly. Díval se a pak ho kdosi stáhl zpět a zrovna tam někde blízko spadla bomba, takže z toho vyšel živý.“