Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Františka Jeřábková (* 1929  †︎ 2016)

• narozena 30. března 1929 v Zalešanech, okres Kolín

• dětství ve skromných podmínkách na panském dvoře knížete Paara nedaleko Bechyně

• po válce studium na Odborné škole pro ženská povolání u sester boromejek v Praze

• od 1. ledna 1948 kuchyňská na Pražském hradě pro prezidenta Beneše a jeho paní

• po smrti Edvarda Beneše až do září 1949 nadále kuchyňská pro Hanu Benešovou

• problémy při shánění odpovídajícího zaměstnání kvůli práci u prezidenta Beneše

• 1949–1950 práce v textilních fabrikách v Aši a Jihlavě

• 1950–1953 kancelářská síla ve Znojmě, následně účetní a průvodčí v tramvaji v Mostě

• 1954–1986 práce s lopatou v Severočeských uhelných dolech v Záluží u Litvínova

• po emigraci staršího syna do Rakouska v roce 1985 vyslýchána Státní bezpečností

• od roku 1972 žije v Jirkově

• zemřela 18. května 2016

Rodina a dětství

Františka Jeřábková (rozená Benáčková) se narodila 30. března 1929 v Zalešanech, okres Kolín. Dětství strávila s rodiči a dvěma staršími sestrami na panském dvoře v Březnici nedaleko Bechyně. Otec František pracoval u hraběte Paara jako šafář na panském dvoře. Maminka Julie vykonávala pro knížecí rodinu služebnou. Obecnou školu navštěvovala malá Františka v Březnici, měšťanskou školu pak v pět kilometrů vzdálených Sudoměřicích. Do té, stejně jako do kostela v Bechyni, chodívala dlouhé kilometry pěšky, za každého počasí: „My jsme šlapali těch šest až sedm kilometrů do kostela v Bechyni po svých. Tenkrát nic nejezdilo. A do měšťanky v Sudoměřicích jsme docházeli také po svých. Dnes si to mladí nedovedou představit, že my jsme denně, zima nezima, šlapali ty kilometry pěšky.“ Život vedli skromný. Se sestrami pomáhala rodičům se vším potřebným. Panský dvůr obývalo s rodinou Benáčkových dalších sedm deputátníků (deputát = odměna v naturáliích) a dva řemeslníci. Se vším si museli vzájemně vypomáhat. Voda byla pro všechny pouze ve studni na dvoře. Jednou se studna (čerpací mechanismus) rozbila. Museli si to opravit sami, jinak neměli co pít a čím se umýt: „Opravoval to tatínek, měl to sundaný. No a vidíte, ty lidi byli natolik skromní, že vydrželi, než se to opravilo. Nikdo cizí nám nepřišel pomoct v takových věcech. Lidé si museli pomáhat sami. Pomáhali jsme si, jak to šlo.“

Válečná léta

S narůstajícími roky let třicátých se do myslí lidí čím dál více vkrádal zvyšující se nátlak, požadavky a agresivita Německa, nejen co se pohraničí týče: „Mezi lidmi se o tom mluvilo, psalo se o tom v novinách. My jako děti jsme byly také zvědavé, co se kde děje, tak jsme si něco přečetly nebo jsme poslouchaly, co si vypráví dospělí. Ale zase tak dobře jsme tomu nerozuměly. O těchto věcech se s námi dospělí nebavili.“ Po Mnichovu 1938 se v Březnici usídlily tři české rodiny, které utekly z pohraničí: „Sebrali jim všechno, nenechali jim vůbec nic, přišli s holými zadky. Byli rádi, že se dostali do klidné vesnice a mohli žít v klidu. Lidé jim dali věci, které měli po svých příbuzných.“

Válka jako taková se malé obce přímo nedotkla. Ve srovnání s městy a jinými oblastmi naší republiky tam běžel život, až na jistá omezení a povinnosti, relativně poklidně: „My jsme to prožili dobře. Byli jsme zastrčený v malé vesničce. Bylo to ubohý, ale dalo se to přežít. Ve srovnání s lidmi, kteří žili ve městech, jsme na tom byli stále dobře. Na rozdíl od nich jsme fasovali od statků obilí. To se dalo do mlýna umlít a měli jsme mouku. Ale ti, kteří neměli možnost a měli jen lístky na mouku, tak ti na tom byli bídně, ti museli skutečně šetřit. Kdo to nezažil, tak nevěděl, co je bída. My na vesnici jsme měli dost brambor, obilí jsme také měli. V těchto věcech jsme se proto nemuseli tolik omezovat. Lidi v Bechyni na tom byli mnohem hůř.“ Z každého hospodářství se musela odevzdávat část zemědělské produkce německé armádě. Zaplaceno za to dostali minimálně, ale neměli na výběr. Každý, kdo měl možnost, choval hospodářská zvířata – slepice, králíky a prasata. „Měli jsme slepice, třicet králíků a dvě prasata. Lístky na maso jsme proto nedostávali, na ty jsme neměli nárok.“ Od panstva fasovali deputát, nejčastěji obilí a mouku. Hospodáři ovšem museli určitou část deputátu lidem odebírat a odevzdat ji Němcům: „Ti u toho stáli jako na stráži. A když nám statkáři dávali pytle s deputátem, tak oni vše pečlivě kontrolovali a zapisovali, na to byli jako psi.“

V letech 1935–1939 byla z Prahy do Vlašimi přemístěna továrna na střelivo Sellier & Bellot. Během válečných let se výroba v továrně zcela podřídila potřebám války. Vlašim se rozrůstala o další pracovní síly, tentokrát totálně nasazené. Jednou z nich byla i Marie Benáčková, nejstarší sestra pamětnice. Strávila tam asi dva roky: „Nic se jim tam ale nestalo. Tu fabriku občas bombardovali Spojenci. Ti chlapi, kteří to bombardovali, dali předem vědět, kdy přiletí, aby o tom ti nasazení věděli. Pak přiletěli a fabriku rozbili, ale nezabili nikoho. Němci chtěli vykoumat, odkud se ti lidé předem dozvěděli o chystaných náletech, když stačili z té fabriky včas utéct. Pak tam přiletěli znova, a to utekla sestra domů vlakem. Měla strach, že jim rozbijí baráky, ve kterých tam bydleli. Schovala se doma, hledali ji. Šli po vesnicích a hledali ty, co z fabriky uprchli. Sestru nenašli a do fabriky se již nevrátila.“

Jak může válka citelně ochladit i vztahy mezi dětmi ze znepřátelených stran, dokládají vzpomínky Františky Jeřábkové z měšťanské školy v Sudoměřicích. Během druhé poloviny války byla do nedalekého zámku Černice usídlena velká skupina německých dětí ve věku deset až patnáct let. Přišly bez rodičů. Měly své německé vychovatele i učitele. Lze se domnívat, že jejich umístění mimo říši mělo zajistit jejich větší bezpečí. Školu navštěvovaly v Sudoměřicích: „Zabraly nám největší třídu. Celá škola byla česká, jen jedna třída nahuštěná Němci. My jsme si jich vůbec nevšímali, jako by tam nebyli. Když někam šli, tak to museli nahlásit, abychom se s nimi nestřetli na hlavní třídě. Nechtěli jsme je potkávat ani na chodbě. Pro nás to byli Němčouři. My jsme na ně nepokřikovali, oni na nás též ne. Ale nebrali jsme je v potaz, jako by nebyli.“

Začátkem dubna 1944 se v bechyňském zámku usídlil ustupující oddíl německého námořnictva Marinekraftfahrpark (vozový park námořnictva). Čítal asi sto padesát mužů. Svoje a další vozy si přivezli s sebou. Jednalo se o jakousi opravnu poškozených vozidel. Vozidla určená k opravě se hromadila i na náměstí v Bechyni. Kolem nich se proháněla bechyňská mládež, protože se kvůli nedostatku vhodných prostor nevyučovalo. Františka Jeřábková se i na příkaz rodičů začala Bechyni raději vyhýbat: „Když jsme do Bechyně nemuseli jít, tak jsme tam nechodili, právě kvůli tomu, že tam natahali spoustu Němců. Naši nám říkali: ‚Nechoďte tam, kdyby se něco semlelo, tak co si pomůžete? Kam budete utíkat?‘“

Konec války

V posledních měsících války přibylo na Bechyňsku leteckých poplachů a denních přeletů spojeneckých letadel. Přestože Bechyně nebyla strategickým místem, lidé neskrývali obavy: „Měli jsme strach, aby v Bechyni neudělali nějaký nálet. Zaútočili na dráhu. Bombardovali nádraží. Něco zničili, ale nezničili to úplně. Byl tam vysoce položený kovový most nad Lužnicí. A tam šlo opravdu o hubu. Ten most tam stojí dodnes. Tak dobře ho postavili. Stavěli ho za první republiky. Byl nádherný. Lidi se báli, aby jim ten most nezničili, byl by těžko nahraditelný.“

25. prosince 1944 zahájili Spojenci nálet přímo ve chvíli, kdy bylo bechyňské náměstí plné lidí. Sirény se rozezněly až poté, co vybuchla první bomba. Ta spadla v nedaleké obci Hodonice. Další dvě dopadly poblíž Šibeničního vrchu. K jednomu místu výbuchu se vydala i Františka Jeřábková: „Byli jsme zvědaví, tak jsme se tam šli podívat, kde to bouchlo. No, co jsme viděli? Nic! Jen rozházenou zem dokola, jak to vylítlo. Tak jsme se koukli a šli jsme zase domů.“

Němečtí vojáci i civilisté začínali mít strach z blížících se Spojenců. Navíc se v okolních lesích začaly vyskytovat partyzánské jednotky. Mnoho Němců se tak dalo na útěk. Nebylo těžké nacházet jejich četné stopy. Františka Jeřábková si vybavuje: „My jsme chodili z Březnice do kostela do Sudoměřic. A jednou jdeme po silnici a tam bylo nanošený asi takhle (ukazuje cca 10 cm) bahna. Říkali jsme si, jak je to možný, kde se tady vzalo tolik bahna. To vše našlapali Němci prchající do Německa, aby je Rusáci... Viděli jsme, jak přecházeli z jednoho lesa do druhého. Oni šli skrze lesy, tu silnici jenom přešli. Kolik tam ale muselo projít lidí, když tam bylo naneseno tolik bahna… Kolikrát jsme ani neuvážili, že nás mohou snadno přepadnout. Tam byly dohady: Němci, Rusáci? Nevěděli jsme přesně, kdo to byl, ale museli to být Němci prchající domů.“ Julie Benáčková, maminka pamětnice, posílala dospívající dcery do lesa na borůvky. V té době se však rozhodně nejednalo o bezpečnou činnost. Pobývat osamoceně v lese, tím spíše coby osamělé dívky, se mohlo nehezky vymstít. Jeden zážitek si pamětnice vybavuje velmi dobře dodnes: „My jsme chodívali z naší malé vesničky do lesa na borůvky, poněvadž jich tam bylo hodně. A nejednou jsme narazili na stopy po prchajících Němcích… Hele, já jdu, sbírám borůvky, jdu, jdu… a najednou koukám, on tam stojí chlap přilepený na strom, aby ho nebylo vidět. On si myslel, že na něj nenarazím. Jenomže já jsem natrefila přímo na jeho boty. Já jsem se na chlapa podívala… a on zmizel. Neudělal ale nic, on se bál sám. Teprve poté jsem si říkala, že stejně naše maminka moc neuvažovala… já jsem byla již šestnáctiletá holka. Naše maminka nás pustila takhle samotné do lesa. Vždyť mne tam ten chlap mohl snadno zamordovat. Sama jsem narazila asi na tři chlapy v lese. Tam, kam jsme chodili na borůvky, tam byla samota. Lidi si tam užili s těmi, co utíkali, poněvadž oni na nich žadonili něco k jídlu. Ale nikdo jim neublížil. Žena, která tam bydlela, říkala: ,No nedejte jim, když mají hlad, jdou hladoví bůhví kolik dní!‘“

Rodinná škola u sester boromejek

Po skončení války odešla Františka Jeřábková do Prahy. Zde začala studovat dvouletou soukromou Odbornou školu pro ženská povolání (dnes rodinná) u sester sv. Karla Boromejského, Praha 3. Ubytování měla zajištěné též u sester boromejek. Jak a proč si vybrala tuto školu, si nevzpomíná, ale ve škole byla spokojená a těšila se výbornému prospěchu. Patřila mezi pilné studentky: „Já jsem se neuměla flákat, uměla jsem se učit. Byla jsem na tom dobře, bavilo mne to. Ráda jsem dělala i pracovní činnosti, ruční práci apod., měla jsem to jako koníčka.“ Dodnes je s některými spolužačkami v písemném kontaktu. I když bylo po válce, život nebyl jednoduchý. Kvůli špatné hospodářské situaci stále přetrvával přídělový systém. Uskromnit se i po válce nebyl pro lidi zásadní problém: „Z války byl člověk zvyklý žít skromně. Nikdo nebyl náročný, nikdo, ať to byli dospělí, nebo děti! Museli jsme se přizpůsobit. Tenkrát bylo všechno na lístky. Neexistovalo, abyste přišel do krámu a chtěl kilo cukru nebo mouky. Peněz jste mohl mít, kolik chtěl. Ale nebyly vám k ničemu, když jste neměl lístky. My jsme na to byli z války zvyklí, na každou pitomost jsme museli mít lístky.“

Příchod k Benešovým na Pražský hrad

Po skončení studia na odborné škole pro ženská povolání nemohla Františka Jeřábková nějaký čas najít práci. Tížily ji i finanční problémy. Při rozpomínání se, jakým způsobem se k Benešovým dostala, ji vedle sedící syn Jiří připomíná: „Ty jsi jednou vyprávěla, že ti jedna z těch sester (boromejek), u kterých jsi studovala, řekla, že je tam volné místo.“ Františka Jeřábková přikyvuje. Zřetelně si vybavuje den, kdy šla na Pražský hrad poprvé: „Jak dneska to vidím, jak jsem tam šla přes to náměstíčko na Hradě, do těch dveří, kde sídlil správce. Jak jsem se tam šla zeptat, jestli mne vezmou. Byl tam pan správce: ,Co chcete, slečno?‘ A já mu povídám: ,Já se jdu zeptat, jestli bych zde dostala zaměstnání, o kterém jsem se dozvěděla.‘“ Lidé z kanceláře pana prezidenta si Františku Jeřábkovou z pochopitelných důvodů potřebovali prověřit: „Oni se mne ptali, jestli se za mne může někdo zaručit, dát doporučení. Tím, že jsem chodila do té rodinné školy k sestrám Boromejským, tak jsem jim řekla, že se mohou obrátit na ně. Oni to udělali, ty se za mne zaručily. Ředitelka školy mne doporučila, že mne mohou v klidu vzít. Jednalo se o to, abych byla poctivá, abych nekradla a nedělala nějaké… vše prošlo bez problémů. A tak mne vzali. A já nastoupila k prezidentovi.“

To, že dostala Františka Jeřábková možnost pracovat pro prezidentský pár na Pražském hradě, považuje za náhodu, shodu okolností, kterou využila: „Nikdy by mne nenapadlo, že se jako holka z vesnického dvora dostanu k Benešovým do kuchyně.“ Na první kontakt s prezidentem Edvardem Benešem si Františka Jeřábková nevzpomíná. Představení se Haně Benešové letmo ano: „Kuchařka (Marie Kytková) mne zavedla k paní Haně. Byl to pro mne zvláštní pocit. Paní Hana na mne působila velmi dobře.“

U prezidenta Beneše jako kuchyňská

Jak lze vyčíst z pracovní knížky (viz fotogalerie), nastoupila Františka Jeřábková do správy domu prezidenta republiky jako kuchyňská 1. ledna 1948. V kuchyni pracovaly ještě další dvě ženy. Kuchařka a zároveň i nadřízená Marie Kytková a další kuchyňská. Ubytování měly zajištěné na Pražském hradě. Každá měla svou malou světničku.

A jak vypadal pracovní den? „Tak běžně. Kuchařka třeba řekla: ,Hele, holky, ať jste tady v půl sedmé.‘ A pro nás to bylo samozřejmé. Vše si řídila kuchařka, my jsme s tou druhou vykonávaly, co bylo potřeba. I co se týkalo prádla, úklidu, tak vše podle potřeby. Byly jsme prostě pomocné síly v domácnosti. Pracovaly jsme denně, braly jsme to jako samozřejmost, prostě podle toho, co bylo zrovna zapotřebí, nepřipadalo nám to nějak divné. Když přijde služka pracovat k nějakým pánům, tak co si může vybírat?! Neměly jsme žádné naplánované služby předem. Když jsme potřebovaly volno, tak jsme si to domluvily s kuchařkou a vedoucí.“

O tom, co se bude vařit, rozhodovala Hana Benešová po domluvě s kuchařkou Marií Kytkovou: „Ta za paní Hanou chodila se sepsaným návrhem jídelníčku. Paní Hana to s ní probrala a následně schválila.“ Vařily pro rodinu, návštěvy, delegace a personál. „Kuchařka byla skutečně dobrá, ona uměla. Byla tam od mladých let, ona se v té kuchyni vyznala.“

Připravovaly pět jídel denně, tj. tři hlavní a dvě svačiny, i když o žádné luxusní jídlo ani výrazné porce se nejednalo. Benešovi byli podle vzpomínek Františky Jeřábkové skromní: „Svačina byla spíš svačinka. On nebyl žádný velký jedlík. Benešovi nebyli na jídlo nároční, skutečně nebyli. Když se dělalo jídlo, tak se dělalo pro nás i pro ně a žádné extra... (Syn Jiří): ,Že by si posílali nakupovat do ciziny nebo tak?‘ To ne, to naprosto ne. Měli rádi dobrá jídla, ale žádné velké porce to nebyly. Oni se klidně… kuchařka nám říkala: ,Holky, já budu zítra dělat ovocné knedlíky, chcete…?‘ A tak se udělaly ovocné knedlíky pro všechny. A bez nějakých nároků… že by to nemohl jíst. Nebyli nároční, nebyli. Mne to překvapilo. Když jsem tam přišla do zaměstnání, tak mne překvapilo, že mívali taková skromná jídla. Aby to dobře strávili, tak se dělala dobrá jídla.“  

Personál manželů Benešových čítal právníky, tajemníky, sekretářku, komornou, pracovníky ochranky, kuchyně, zahrady a osobního řidiče. Mezi nejbližší spolupracovníky manželů Benešových patřily Jiřina Benešová (neteř a sekretářka Hany Benešové) a komorná Hany Benešové Vilma Kulhánková (fota personálu lze nalézt ve fotogalerii). Vztahy mezi personálem byl dobrý, panovala slušnost a vzájemný respekt. To platilo i v kuchyni, jak doplňuje Františka Jeřábková: „Nemůžu si stěžovat. Kuchařka mne brala dobře. Byla jsem čistotná, nic jsem nepokazila, nemusela si stěžovat. Když něco řekl někdo z nadřízených, tak jsme to udělaly.“

Z prezidentského páru více komunikovala s personálem Hana Benešová. Františka Jeřábková vzpomíná na manžele Benešovy následovně: „Já se snažila chovat slušně. Oni mne tak brali. Paní Hana na mne působila velice dobře. Komunikovala s námi dobře. On ne, on k nám ženám vůbec nemluvil. Když jsme žili v Sezimově Ústí, tak k nám nemluvil. Já jsem s ním nikdy do přímého styku nepřišla, aby on na mne promluvil, za celou dobu se tak nestalo. On byl už takový uzavřený.“ Vliv na to měl zcela určitě i vážný zdravotní stav prezidenta Beneše. V jiné části rozhovoru pamětnice pokračuje: „On nebyl žádnej chlapák. Byl velký asi jako já. Když se fotil s paní Hanou, tak se stavěla tak, aby nebylo vidět, že je větší než on. Ale státníků, kteří nejsou bůhvíjak velcí, a přesto je jejich slovo slovem, je víc.“

Únorový převrat vyústil v Benešovu abdikaci

Nedlouho poté, co Františka Jeřábková nastoupila do kuchyně Pražského hradu, došlo k nechvalně známému komunistickému převratu. Prezident Edvard Beneš přijal 25. února 1948 netaktickou demisi demokratických ministrů vlády a pověřil předsedu KSČ Klementa Gottwalda opětovným sestavením vlády. Ta již vznikla pod taktovkou komunistické strany. Demokratické řízení státu se otřásalo v základech. Františka Jeřábková krátce vzpomíná: „Únorový převrat byl pro Edvarda Beneše strašný. On věděl, že to jde do… špatným směrem, ale ničím to nemohl zastavit.“ A jaká atmosféra panovala posléze na Pražském hradě? „Jejdamane, jejdamane, to si nepřejte vidět. Hnusný, hnusný. K tomu vám nemusím víc povídat. Bylo to hnusný. Kdo to zažil, jak se říká, z první ruky, tak věděl, co to je. Od některých lidí to bylo jednání, i od lidí, od kterých byste nečekal, že se dovedou tak zachovat. Ale chování personálu Hradu vůči nám zaměstnancům se nezměnilo. Paní Benešová byla po politických změnách stále stejná. Byla hodná, slušná.“

Po komunistickém převratu se Edvard Beneš stáhl do ústraní a trávil více času ve své vile v Sezimově Ústí. V květnu se ještě pokusil komunistům vzepřít. Odmítl podepsat novou československou ústavu, která definitivně pohřbila demokratické zřízení státu. Měsíc nato, 7. června 1948, abdikoval na prezidentský úřad a prezidentem se stal Klement Gottwald.

Z Pražského hradu do Sezimova Ústí

Celé jaro 1948 pobývali manželé Benešovi střídavě v Praze a v Sezimově Ústí. Po prezidentské abdikaci Edvarda Beneše se ve své vile usadili natrvalo. S nimi se do Sezimova Ústí přestěhoval i nejbližší personál včetně Františky Jeřábkové. Té skončil zaměstnanecký poměr na Pražském hradě 30. června 1948, i nadále však pracovala pro manžele Benešovy jako kuchyňská. Kromě toho vypomáhala s tím, co bylo potřeba, tj. s prádlem, úklidem a péčí o psa manželů Benešových Bojka. Na svého psího kamaráda Františka Jeřábková ráda vzpomíná: „Já jsem měla na starost dělat pro něj jídlo. Co se pro něj ale připraví, rozhodovala kuchařka. Oni věděli, že ho mám ráda, že se ke mně i lísá, tak mi ho dali na starost. Já ho měla jako kamaráda, měla jsem ho ráda. Paní se na mne i zlobila, že si s ním moc hraji a že si to ten pes posléze vynucuje i na nich. On byl hodný, nepamatuji, že by po někom vyjel.“ Každou neděli chodila v Sezimově Ústí do kostela. Ráno si přivstala, aby si splnila své povinnosti. Co si vybavuje, nikdo jí to nikdy nezakázal: „Nikdo si mi nedovolil něco říct.“

Úmrtí prezidenta Edvarda Beneše

Své poslední týdny života strávil Edvard Beneš na místě, které mu bylo blízké, kde to měl rád. S manželkou Hanou se chodívali projít po rozsáhlém parku v okolí vily v Sezimově Ústí. Hodně času trávil odpočinkem v posteli. Zdravotně na tom nebyl již řadu let dobře, vše se vyvíjelo v jeho neprospěch. Dlouhodobě trpěl častými migrénami a nevolností. V roce 1943 ho postihlo mozkové krvácení. Jeho tělesný i duševní stav se po skončení války stále zhoršoval. Poté, co jej v létě 1947 postihla mrtvice, byl pod stálým lékařským dohledem. Od počátku roku 1948 musel chodit o holi. Trpěl nesnesitelnými bolestmi hlavy, místy i ztrátou řeči a sliněním. Jeho stav se zhoršoval. Své nemoci prezident Edvard Beneš podlehl 3. září 1948 v Sezimově Ústí. Na to Františka Jeřábková nikdy nezapomene: „Tam (v Sezimově Ústí) už to šlo rychle, netrvalo dlouho a zemřel. Co jsme mohli udělat? Nikdo nic. Dodneška si pamatuji, když prezident zemřel. Já jsem tam u toho byla. Stále ho vidím, i dnes, jak tam leží v té posteli. Mám jeho fotku, jak tam leží mrtvý v posteli.“ A dodává: „Proto říkám, já si nemůžu na svůj život naříkat. Měla jsem pestrý život. Na to, že jsem byla holka z vesnice, jsem toho viděla dost.“

Po smrti Edvarda Beneše zůstala Františka Jeřábková v Sezimově Ústí do 30. listopadu 1948. Zde i nadále pracovala pro Hanu Benešovou jako kuchyňská. Při pohledu do pracovní knížky Františky Jeřábkové je zřejmé, že od 1. prosince 1948 měla trvalou adresu na Loretánském náměstí 2, Praha. Tedy místo, kde po smrti svého manžela žila po více než čtvrt století Hana Benešová. Pro tu Františka Jeřábková pracovala jako kuchyňská střídavě v Praze a v Sezimově Ústí do 5. září 1949. Z tohoto období si ovšem Františka Jeřábková nevybavuje prakticky nic.    

K odchodu od Hany Benešové se Františka Jeřábková rozhodla sama: „Kuchařka mi naznačila, že mne tam již nebudou potřebovat. Tak jsem paní Haně řekla, že jestli mne nepotřebují, tak půjdu. A tak jsem šla. Já jsem se nikdy s nikým, co se jakékoliv práce týká, nedohadovala, snažila jsem se vystačit si sama.“

S Hanou Benešovou zůstala Františka Jeřábková v přátelském kontaktu. Minimálně v srpnu 1963 a 1968 navštívila se svými syny Hanu Benešovou ve vile v Sezimově Ústí (viz fotogalerie).

Po smrti svého muže obývala Hana Benešová vilu od jara do podzimu. Zimy trávila ve svém bytě na Loretánském námětí v Praze. Hana Benešová žila dvacet šest let v osamění pod neustálým dohledem StB. Zemřela 2. prosince 1974 v Praze. Manželé Benešovi jsou pochováni v parku své vily v Sezimově Ústí. Ve své závěti odkázala Hana Benešová vilu s většinou nábytku táborskému muzeu. Přála si, aby celý areál sloužil jako důstojný památník jejímu muži. Po její smrti bylo všechno jinak. Svými vzpomínkami doplňuje vyprávění syn Františky Jeřábkové Jiří Jeřábek: „Paní Benešovou nechali komunisté v té vile dožít. Po její smrti přišlo mamince smuteční oznámení. Jela do Prahy na pohřeb. Protože jsme byli v kontaktu s tou druhou kuchařkou, která žila v Praze na Smíchově, tak vím, že je normálně všechny sprostě vyhodili. Jakmile Hana Benešová zemřela, tak se s nikým z toho personálu nebavili a normálně je vyhodili. Zabrala to vláda, Štrougal. A co se ke mně doneslo, tak se tam konaly večírky, kdy tam šampaňské teklo proudem. Ale to jenom, co se doneslo ven, asi ochrankou, protože to byl uzavřený areál, tam se nikdo nesměl dostat.“ Pro upřesnění, vilu manželů Benešových převzal v roce 1975 Okresní národní výbor v Táboře. Následně převedl majetek pod Úřad předsednictva vlády ČSSR. Ten pak vilu využíval k rekreacím předních představitelů vlády. Vstup do celého areálu byl zakázán. Dnes je areál, Památník dr. Edvarda Beneše, přístupný veřejnosti.

Obtíže při shánění zaměstnání, výslech u StB

Po odchodu od Hany Benešové nastaly Františce Jeřábkové nelehké časy. To, že pracovala u prezidenta Beneše, jí nechtěli komunisté jen tak odpustit. Najít si důstojné zaměstnání se pro Františku Jeřábkovu stal de facto nadlidský úkol. Kdekoliv otevřela svou pracovní knížku, setkala se s údivem, pohrdáním, podezíravostí a odmítnutím. Sama to během vyprávění několikrát vzpomněla: „Když jsem ukázala pracovní knížku, tak na mne koukali, jako bych spadla z věže. Jako kdybych zabíjela lidi kolem sebe. Povídám jim: ,Proč na mne takhle koukáte?‘ ,A jak jste se tam dostala?!!‘ Byste se divil, jaké otázky mi dávali. Ale já si z toho nic moc nedělala. Já jsem se jich nebála, nedala jsem se. V tomto jsem byla držkatá. Neuvažovala jsem jako oni. Pak už jsem se jim smála do očí. Co mi mohli udělat? Nic.“

Ptám se Františky Jeřábkové, zda si ji pozvala i Státní bezpečnost. I když si nevybavuje, ve kterém roce k tomu došlo, reaguje s pobavením okamžitě: „Ale to víte, že si mne taky povolali, to víte, že taky si mne povolali. Ale já jsem se na ně koukala svrchu. ,Co na mně chcete?‘ Klidně jsem jim tohle řekla. ,Vždyť to byl náš prezident. Já jsem k němu nastoupila do práce jako k prezidentovi.‘ A teď ten chlap nevěděl, jestli se mi má posmívat, nebo má vykládat nějaký blbý kecy. Já mu povídám: ,Co chcete vědět, tak vám řeknu, a co nechci, tak vám nepovím a je to.‘ (Syn Jiří): ,Tak hlavně jsi asi nebyla ta nejdůležitější persona, která by…‘ No, nebyla… Jak jsem se tam dostala?! Já povídám: ,Ale prosím vás, proč na místo služky vezmete někoho…? Copak je to nějaký bůhvíjaký zaměstnání? Není, tak co z toho děláte nějaký vědy?‘ Já jsem jim to klidně řekla. Já jsem se nebála.“

Františka Jeřábková brala život tak, jak přicházel. Měla pro strach uděláno, jednala samostatně a spoléhala sama na sebe. Úskalí při hledání práce a práci samotnou brala s nadhledem, málokdo nebo máloco ji rozhodilo: „Co se týče práce, já jsem se nikdy nebála dělat jakoukoliv práci. Vše jsem si obstarala sama, nedělalo mi to potíže. Ať už v jakékoliv práci, tak jsem si z toho (možnost vykonávat pouze podřadnější zaměstnání) nikdy nic nedělala.“ Od roku 1949 do roku 1953 vystřídala několik zaměstnání. Zprvu pracovala několik měsíců v textilních fabrikách v Aši a Jihlavě. Poté odešla do Znojma, kde tři a půl roku vykonávala kancelářskou činnost pro Hospodářské družstvo. Následně se přestěhovala do Mostu. Zde krátce pracovala jako účetní a poté jako průvodčí v tramvaji. V roce 1954 nastoupila do Severočeských hnědouhelných dolů (SHD), Úpravna uhlí Herkules, v Záluží u Litvínova.

Tvrdá práce v Severočeských uhelných dolech

Na úpravně uhlí pracovala Františka Jeřábková na váze. Na tu najížděly vagony plné uhlí. Kolem váhy se pohybovala Františka Jeřábková s lopatou. Práce to byla mnohdy otrocká, jak během vyprávění několikrát vzpomněla: „Nasypali jsme… seshora z výsypek se nasypalo (uhlí) na vagony, najelo se na váhu. Prásk! Povolila západka u vagonu a váha byla zasypaná. Tak všichni, kdo měli ruce, museli jít a vyházet to z váhy, aby se tam vůbec mohlo pokračovat, a všechno to ručně naházet zpět na vagony. To bylo lopat. My jsme měli ruce jak lopaty, tvrdý od těch lopat. No jo, no, nedalo se na tom nic změnit. Jako kdo tohle nezažije, tak ví houby, co je to dřina. Bylo to neúměrný našim silám. Jak říkám, kdo tohle nezažije, tak neví, co to je. Já jsem to taky nevěděla.“

Zdravotní následky si nesl v různé míře každý. Ztvrdlé, mozolovité ruce, bolavá záda, poničené klouby, nohy atd. Františka Jeřábková utrpěla několik úrazů. Ten nejvážnější se týkal levé nohy. Při povídání mi pokládá ruce na své levé lýtko a kotník. Kdybych nevěděl, na co sahám, domníval bych se, že se jedná o teplý kámen. Nohu měla jako ze žuly. Kvůli těmto problémům ji předáci SHD přesunuli z váhy do výtahu. Ale ani zde to nebyl žádný med. Zajímalo mne, zda se práce nedala změnit. Setkal jsem se však s udiveným pohledem a stručnou odpovědí: „Těžko jste sehnal práci, co myslíte?!“ V těžkých podmínkách Františka Jeřábková vykonávala namáhavou práci více než třicet let, až do svého odchodu do důchodu v roce 1986.

Manžel Otta Jeřábek, pro KSČ politicky nespolehlivá osoba

Se svým manželem Ottou Jeřábkem se pamětnice seznámila kolem roku 1950, možná dříve. Nevzpomíná si na okolnosti seznámení, ani kde a jak často se vídali. Syn Jiří Jeřábek od známých ví, že se jednalo o velkou lásku. Vzali se v roce 1954. Společně pak více než tři desetiletí pracovali v SHD. Do této práce se Otta Jeřábek nedostal náhodou. Kvůli svému, pro komunisty špatnému třídnímu původu si prošel nesčetnými nesnázemi. Jeho otec Ondřej Jeřábek byl totiž živnostník, který vlastnil menší truhlářskou firmu na Moravě. O tu po nástupu komunistů k moci přišel. Otta Jeřábek tou dobou studoval VŠ v Brně. Z té byl ihned vyhozen a poslán k Pomocným technickým praporům (PTP). U tohoto útvaru sloužil více než tři roky (1. 10. 1950 – 31. 12. 1953). Jak v různých dokumentech dohledal syn Jiří Jeřábek, jeho otec se během svého působení u PTP pohyboval po celé republice. Vykonával namáhavé práce ve stavebnictví (Libavá, Sázava, Velké Losenice, Pardubice, Milíčeves u Jičína), na vojenských stavbách (Sázava, Velké Losenice, Brno-Kraví hora, České Budějovice, Dobruška, Trutnov, Špindlerův Mlýn, Bedřichov) a v uhelném dole (Orlová – Důl Doubrava). Propuštěn do zálohy byl díky podpisu vojenské smlouvy v organizovaném náboru do dolů v rámci SHD. Tak se dostal se svou tehdy ještě přítelkyní Františkou Benáčkovou na stejné pracoviště. Otta Jeřábek zde pracoval jako údržbář.

Rodinný život, tragická událost v rodině

Od nástupu do SHD žili manželé Jeřábkovi osmnáct let ve velmi skromných podmínkách podnikové ubytovny. Do roku 1962 v bytě 1+1 a dalších deset let ve 2+1. Jak pamětnice zmiňuje, nejednalo se o nic ojedinělého: „Nebyli jsme sami, kdo žil na svobodárnách. To nás bylo hodně. S tímhle tady se to nedá vůbec srovnat.“ V těchto podmínkách spolu vychovali dva syny, Pavla (nar. 1957) a Jiřího (nar. 1959). Po mateřské dovolené se Františka Jeřábková pokoušela najít vhodnější zaměstnání. Stačilo však, aby ukázala pracovní knížku. Zájem zaměstnat člověka, který pracoval u prezidenta Beneše, se rovnal nule. Vystudovaná střední škola nikoho nezajímala. Vrátila se tedy na úpravnu uhlí do SHD. V roce 1972 se přestěhovali do rodinného domu v Jirkově. Zde žili relativně poklidným životem. V roce 1985 se rozhodl starší syn Pavel emigrovat do Rakouska. Tam vstoupil do církevního řádu salesiánů Dona Bosca. Chtěl pracovat s mládeží, a rozhodl se proto na toto povolání připravit. V rámci vzdělávání musel absolvovat školení v Itálii. V Rakousku měl status uprchlíka. Při cestě vlakem do Itálie ho odmítli do země vpustit. Neměl vízum. Musel se tak vrátit a o vízum zažádat. Patrně se rozhodl sám na vlastní pěst přejít hranice mezi Itálií a Rakouskem pěšky přes hory. Vstoupil do lavinového pole a již se nevrátil. Psal se únor 1988. Emigrace Pavla Jeřábka nenechala Státní bezpečnost nečinnou. Nedlouho po jeho emigraci nelenila a vícekrát rodinu Jeřábkových v Jirkově navštívila. Jiří Jeřábek mimo nahrávání vypráví, jak nepříjemně a neodbytně se příslušníci StB vždy chovali. Po smrti Pavla Jeřábka chtěli komunisté nastěhovat do rodinného domu rodiny Jeřábkových nájemníky. Důvod byl prostý. Část domu byla totiž napsána na zemřelého Pavla Jeřábka. Pakliže manželé Jeřábkovi nechtěli, aby jim národní výbor do jejich domu někoho nastěhoval, museli v hotovosti zaplatit soudní odhad a hodnotu té části domu, která byla na Pavla Jeřábka napsaná. Městský národní výbor dostal, co požadoval. Pro celou rodinu byla celá záležitost nepříjemná a ponižující.            

Na dobu převratu v roce 1989 si Františka Jeřábková příliš nevzpomíná. Závěrem sděluje své moudré poselství: „Tady se jedná o skromné žití. Lidi nesmějí chtít od toho života bůhví co. Musí do toho života také něco dát. A když nechtějí dát, co mohou čekat? A to je ta hlavní věc, co se mají děti učit už ve škole. Aby se uměly samy uživit. Aby už samy uměly odhadnout, jestli jsou schopny se uživit. A to je málokdy. Ty děti o tom nemají páru. Hele, my jsme už jako děti na vesnici… tatínek dělal šafáře ve dvoře. Neměl žádnou extra výplatu. Ale dovedl nám ukázat, co všechno s těmi penězi může udělat. A my jsme na to koukaly! A ti mladí by se to také měli učit, jak s penězi zacházet…“