Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Annelies Klapetková (* 1943)

• narozena 27. září 1943 v Opavě

• ke konci války transportována spolu s matkou a babičkou na území Německa

• matka se stala služkou na statku

• v roce 1948 Annelies s matkou ilegálně překročily hranice do Československa

• vyučila se kadeřnicí

• vdala se, s manželem vybudovali nový domov ve Slavkově u Opavy

„Za dřívější éry jsem měla se jménem problém. Kdekoli jsem přišla na úřad, tak mi řekli: ‚Proboha, co to máte za jméno? Hláskujte mi to!‘“ vypráví Annelies Klapetková. Tatínka se proto ptala, co ho to napadlo, dát jí takové jméno. On jí odvětil, že pochází z francouzštiny. „Říkala jsem proto, že své děti nepotrestám a dám jim normální jména. Tak mám Blanku, Jarmilu a Jaroslava,“ popisuje.

Pamětnice se narodila za druhé světové války, 27. září 1943, v Opavě. Jakkoli už za dva roky měla válka skončit, stihl válečný konflikt ovlivnit celý její život. „Němci tady ke konci války hrozně řádili, protože už viděli, že ji mají asi prohranou,“ vzpomíná. Ve městě bylo hodně smíšených manželství, což se týkalo i její rodiny. „Měla jsem babičku, která si vzala Němce, to byl její druhý manžel. Byly jsme s maminkou u ní na návštěvě a najednou tam vtrhli Němci s pistolemi,“ vypráví Annelies s tím, že se prý ani moc neptali, co jsou zač, a rodinu nahnali do vlaku na východní nádraží. „Říkalo se tomu poslední opavský transport. Babičku taky vzali, naložili nás do takových dřeváků, dobytčáky se tomu říkalo. A vyjely jsme. Nevěděly jsme kam, nikdo nic nevěděl,“ říká.

Služebná u německé selky

Její tatínek pracoval v té době na radnici, kde vydával potravinové lístky. Vůbec ale nevěděl, co se s jeho rodinou – ženou a dcerou – stalo. „Odjely jsme a nemohly jsme mu nechat ani žádnou zprávu,“ vysvětluje Annelies, že s otcem se jim podařilo zkontaktovat až za rok, když už s maminkou žila v Německu, kde maminka pracovala jako služebná.

Těžký osud nicméně rodinu zasáhl už cestou transportem do Německa. Už ve vlaku onemocněla maminka i malá Annelies, která dostala vysoké horečky. Když vlak zastavil, babička vyšla ven, že své vnučce donese vodu. „Jenomže vlak se rozjel, babička utíkala a druhý vlak jí přejel nohy. Zemřela a my jsme s maminkou jely dál,“ popisuje smutné okamžiky pamětnice. Ovšem to, že její babička zemřela touto smrtí, se dozvěděly s maminkou až později.

Nemoc nepolevovala a s diagnózou tyfu je v Německu umístili do lazaretu. „Mysleli si, že zemřeme, jenomže s maminkou jsme se z toho dostaly,“ vypráví Annelies. Po uzdravení ji i maminku nakonec přidělili na práci na statku. „Maminka byla služka a já s ní,“ vzpomíná s tím, že coby malé dítě vyrůstala v německém prostředí.

Práce na statku byla opravdu náročná. „Ta selka nebyla hodná. Mamince dávala hodně znát, že nejsme Němci, že jsme služky,“ vzpomíná Annelies. Protože její maminka hezky zpívala, seznámila se v kostele ve vesnici poblíž s místním farářem. V tu dobu, tedy s koncem války, už také žádala o povolení dostat se zpátky do Čech. „Chtěla zpátky domů, že jsme Češky, že nepatříme do Německa. Ale vůbec jí nedovolili, aby napsala mému tatínkovi. Tak ten pan farář byl tak hodný, že přes něj maminka posílala dopisy do Česka, a teprve po roce se tatínek dozvěděl, kde vůbec jsme. Opravdu to bylo dost kruté,“ říká dnes Annelies.

To je doba, kdy byla malé děvče, byly jí zhruba dva roky. Domů se přitom s maminkou vrátila až po roce 1948. Z její rodiny zejména tatínek se strýcem mezitím psali organizacím, jako je například Červený kříž, aby zjistili, kde se pamětnice s maminkou nachází. 

Nakonec se k akci odhodlala její maminka, která se z dopisu z Čech dozvěděla, že zemřel její otec. „Chtěla domů, jenomže Berlín nám nedal žádné doklady. Všechno bylo pryč, neměly jsme žádné doklady, byly jsme úplně bez ničeho, nemohly jsme se vůbec dostat přes hranice. Počítali, že už tam zůstaneme, že z nás udělají Němce,“ říká Annelies.

Farář proto její mamince nabídl, jestli si s dcerou troufne nelegálně přejít hranice, že jí doporučí převaděče. „Že když se s ním sejdeme u hranice, převede nás,“ vzpomíná. Pan farář jim také kladl na srdce, že je hlavně nesmí chytit Němci, protože by je rovnou zastřelili. Pokud už, tak Češi, Němci však v žádném případě.

Vydaly se proto s maminkou na cestu přes Krušné hory. Najednou se ale na cestě před nimi objevily reflektory od auta. „Maminka se mnou skočila do příkopu, ať nás nechytí, a už jsme přes noc zůstaly v tom hlubokém lese. Maminka říkala, že já jsem usnula hned, ale ona nespala celou noc,“ popisuje Annelies.

Ráno po rozednění pokračovaly s maminkou dál. Cestou ji maminka učila česky, protože Annelies mluvila pouze německy. „Dobrý den, děkuji. Maminko, prosím, dej mi chleba s máslem,“ vzpomíná dnes na slova a fráze, které ji maminka cestou lesem přes hranice učila. Víc říkat nesměla.

Nakonec je přece jen na hranicích chytili, naštěstí pro ně to byli Češi. Zhruba čtrnáct dní pak Annelies s maminkou musely zůstat na hranici, kde maminka sloužila, a mezitím se vyřizovaly potřebné dokumenty na ministerstvu a také na ambasádě v Německu. „Jestli jsme opravdu Češi,“ vysvětluje. „Nakonec se všechno urovnalo. Můj strejda v Opavě měl tehdy jediný z rodiny auto, tak pro nás na hranice přijel,“ říká pamětnice.

Zpátky domů se tak s maminkou dostala přesně ve věku, kdy měla začít navštěvovat základní školu. Jenže ona kvůli dětství strávenému v Německu neuměla česky. Jazyk se tak doučovala krátce před nástupem do školy. „Celých devět roků, co jsem tam chodila, jsem měla trojku z češtiny,“ říká dnes s úsměvem.

Pátrání po minulosti

Annelies se později rodičů snažila ptát, proč vlastně byla s maminkou transportem donucena k odjezdu do Německa na práci. „Rodiče o tom ale vůbec nechtěli mluvit, a tak jsem se ani neptala, nepídila jsem se po tom. Až potom mi vrtalo v hlavě, proč, když jsme Češi, proč nás brali. To jsem chtěla vědět, ale odpovědi jsem se nedočkala,“ říká.

Zpátky v rodné zemi se později chtěla stát učitelkou v mateřské škole, neuměla ovšem hrát na žádný hudební nástroj. Vyučila se proto kadeřnicí, čímž se nakonec živila po celý život. „A moje povolání bylo mým koníčkem,“ usmívá se. Později se také seznámila se svým budoucím manželem, který pracoval u vodáren. Po nějakém čase se rodina přestěhovala do Slavkova u Opavy, kde si s manželem postavili dům.