Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Božena Knotková (* 1931  †︎ 2021)

• narozena 1. června 1931 ve Vlčnově

• roku 1950 vstoupila do řádu dominikánek

• v září 1950 ji i další internovali v rámci tzv. Akce Ř

• v roce 1954 ji zatkla StB

• na základě křivého obvinění strávila více než sedm měsíců ve vězení v Hradci Králové

• řadu let působila v klášteře v Broumově

• od začátku 90. let žije v komunitě sester dominikánek ve Střelicích u Brna

Kněz nám žehnal z příkopu

„Jedině láska ke všem může vše přestát,“ říká devětaosmdesátiletá Božena Knotková, řeholním jménem Bohdana. Jako mladou novicku ji komunistický režim spolu s dalšími internoval z jejího mateřského kláštera. V roce 1954 ji pak soudili za nepřátelské jednání proti republice. Bylo jí tehdy třiadvacet let.

Narodila se v roce 1931 ve Vlčnově na Uherskohradišťsku a vyrůstala ve velké rodině spolu se sedmi sourozenci. Po obecné škole nastoupila do školy pro ženská povolání, kterou v Bojkovicích vedly sestry dominikánky. Rozhodla se pro řeholní život a v lednu 1950 poprvé oblékla řeholní šat. V té době už se šířily zvěsti o tom, že komunistický režim chce zakročit proti řeholníkům. „Představené nás chtěly poslat domů k rodinám, ale my jsme trvaly na tom, že zůstaneme s nimi.“ Mladým řeholnicím daly černý závoj, aby nebylo poznat, že jsou to novicky. V září 1950 si musely sestry v Bojkovicích sbalit osobní věci a nastoupit do autobusu. „Z příkopu nám žehnal jeden kněz. Jely jsme a jely a vůbec jsme nevěděly kam.“ Aby nikdo nic nevěděl, přivezli je komunisté do Bohosudova až za tmy. Aby se sestry uživily, začaly pracovat v místní továrně.

Najednou mě odvezla StB

Moc dlouho tam ale nezůstaly, komunistický režim je velmi často přesouval z místa na místo. „Odváděly jsme vždy dobrou práci a mistr v továrně nebyl rád, že nás zase odvážejí.“ Z Bohosudova se sestry posléze dostaly do Horního Maršova. Na živobytí si vydělávaly opět v továrně, tentokrát na zpracování lnu. V roce 1954 zavolali sestru Bohdanu k vedoucímu. V kanceláři na ni spolu s ním čekali dva muži v civilu. Vyvedli ji z továrny a donutili ji nasednout do přistaveného auta. „Uvědomila jsem si, že mě v tu chvíli neviděla žádná sestra odcházet, chtěla jsem to sestrám ještě říct, ale chytili mě za rameno a tlačili do auta.“ Následné tři měsíce strávila sestra Bohdana ve vazbě v Hradci Králové. Výslechy byly na denním pořádku. Zpočátku vůbec nechápala, z čeho ji viní. Asi půl roku před zatčením se jí v Horním Maršově ptali dva neznámí muži na cestu k farnímu úřadu. Sestra Bohdana jim ukázala cestu a dál už se s nimi nikdy neviděla. Až později se při výsleších dozvěděla, že to byli Poláci, kteří utíkali přes hranice, a že jim maršovský farář P. Malíšek pomáhal. Vyšetřovatelé na ni neustále tlačili, aby se přiznala, že o všem věděla, což ale nebyla pravda. Ve spisové složce, která byla na sestru Bohdanu vedena, je z 25. února 1954 k jejímu zatčení a plánovanému výslechu uvedeno: „Výslechem je nutno docíliti doznání jmenované, aby mohlo být přikročeno k jejímu zatčení pro neoznámení trestného činu a pomoc k ukrývání cizích uprchlíků.“ 

Politicky zaostalá a nábožensky zfanatizovaná

Fyzický nátlak sestra Bohdana nezažila. Vyšetřovatelé ale používali nátlak psychický. Vyhrožovali jí například, že když se nepřizná, zavřou všechny sestry z Maršova. Velmi často ji také stěhovali z jedné cely do druhé a jako spolubydlící k ní dali nastrčenou ženu. Po třech měsících vazby následoval krátký soud, který sice rozhodl, že je sestra Bohdana nevinná, ale zároveň dodal, že je politicky zaostalá a nábožensky zfanatizovaná a že musí zůstat sedm měsíců zavřená na převýchovu. „Byly tam ženy, které dostaly třeba dvacet let, byly to hrozné příběhy. Bohu jsem nic nevyčítala, spíš jsem nemohla pochopit, že jsem se tam dostala zrovna já, která se o politiku nezajímala.“ 

Komunisté byli zaslepení lidé

Po propuštění odjela sestra Bohdana do broumovského kláštera. „I tam jsme byly stále hlídané. Nikdo za námi nesměl na návštěvu. Ale tajně tam probíhala například výuka náboženství.“ Sestra Bohdana pekla v Broumově dvaatřicet let hostie. Její řeholní život byl jiný, než si představovala, přesto ho vnímá jako naplněný. Vůči komunistům necítí zášť, podle ní byli zaslepení. „Mladým bych vzkázala, aby si dávali pozor na své myšlenky, aby rozlišovali dobré a zlé a aby dávali přednost tomu lepšímu.“ Sestra Bohdana žije dnes ve Střelicích u Brna v komunitě sester dominikánek.

 

Internace řeholnic, tzv. Akce Ř, byla rozplánována do více etap. Uskutečnila se v létě 1950, kdy bylo od července do září shromážděno v soustřeďovacích střediscích celkem 4262 řeholnic. Postiženy byly hlavně kontemplativní řády a sestry pracující v oblasti školství či výchovy mládeže. Sestry proti jejich svobodné vůli komunisté převezli z jejich mateřských klášterů a následně je převáželi skoro každého půl roku z místa na místo. Všude byly pod dozorem. Musely snášet hanlivé výroky vůči svému náboženskému přesvědčení. Mnohé se musely navzájem rozloučit. Mladé sestry novicky komunisté přemlouvali, aby odešly do civilu. Na každém místě, kam byly převezeny, sestry tvrdě pracovaly (většinou v továrnách), aby se uživily. Dlouhá léta nemohly svobodně naplňovat a žít svou spiritualitu. I přes své zážitky mluví řeholnice oslovené Pamětí národa, které internaci zažily na vlastní kůži, pokorně a smířlivě. Zdůrazňují lásku a odpuštění, které jsou podle nich jedinou cestou i pro budoucí generace.