Ladislav Kolbaba

„A ten den byl také nálet na Nejvyšší soud v Brně, tam se tehdy říkalo Kapitol, naproti divadlu na Malinovském náměstí. Díky tomu, že můj strýc byl pěkný rošťák, ale člověk, který měl při náletech službu – žlutou pásku – a musel všechny hnát do sklepa za Nejvyšší soud. Tak jednu chvíli se mu zdálo, asi po dvou hodinách, že je konec náletu. Vyšel ven, pozoroval, a najednou viděl letadlo, které letělo přímo proti němu a vypustilo bombu. Utíkal dolů do sklepa všechny varovat. Otevřel dveře, jenomže v ten okamžik bomba opravdu do sklepa vletěla, dveře mu přerazily nos. Takže krvácel a odhodila ho krátkou chodbičkou dozadu. Dík tomu, že byl trochu neukázněn, si zachránil život. Všichni ostatní byli zasypáni. Takže katastrofa.“

„Tam byl jeden kluk, který po dvou hodinách náletu, ale opravdu krutého náletu, začal vykládat: ‚Ale Američani mají takovou bombu, která prolítne domy, všechno boří, zapaluje a zní to asi tak: Uííííí.‘ Přestal, a já jsem ten zvuk slyšel pořád. To bylo hrozný. Říkal jsem, to je určitě bomba. Nebyla. Byla to siréna, jako konec náletu. Strašně jsem se bál, že je to ta bomba, tak mě kluci nakonec vytáhli z ‚Minoret‘ na ulici. A tam byla katastrofa, přímo střed Brna.“