„Moje tehdejší paní, maminka mé nejstarší dcery, už tehdy zastávala názor, že ‚být hrdinou není žádná dobrá volba‘, takže mne varovala, ať na žádný průvod nechodím, ať jdu domů a učím se. Byl jsem tedy neposlušný, a to jsem věděl naprosto zásadně, že musím být, byl jsem i v jiných věcech neposlušný, ale v tomhletom to bylo z přesvědčení. Když jsme šli se Zuzanou Brabcovou, tehdy neznámou spisovatelkou, po Albertově dál z Vyšehradu dolů, tak už jsme cítili, že se něco děje blbě. Pamatuji se, že když už jsme šli po nábřeží, tak jsem si říkal, tohle smrdí průserem, tam vepředu někdo tancoval s vlajkou, někdo tam běhal a něco vykřikoval. Říkal jsem si, vždyť my jdeme někam a vůbec nevíme kam, tohle vůbec nebylo domluvené. Tak jsem se držel blízko čela, snažil jsem se s těmi lidmi mluvit, ptal jsem se jich, kam jdeme, proč tam jdeme, co to vlastně děláme. Ale tam se nikdo nebavil. A tam už byl ten Zifčák, který to směroval na tu Národní, to byl provokatér, to jsme netušili. V tom průvodu bylo tolik lidí, že lidé vybíhali z domů a přidávali se k tomu průvodu, takže ten byl opravdu až mohutný. Nebyli to už jen studenti, přidalo se hodně lidí, až na té Národní se to zase scvrklo. To se lidé rozutekli. Stejně tak ta moje kamarádka Zuzana, ta říkala: ‚Já mám strach, tak jdu domů‘ a utekla. Ona byla taková hodně vnímavá, nesmírně citlivá bytost, také pak napsala spoustu nádherných knih a bohužel loni zemřela. Na té Národní to zase prořídlo, to už bylo jasné, že se něco děje, že už tam jsou ti fízlové před námi, a já jsem se držel pořád vepředu. Když ta Zuzana odešla, tak jsem si říkal, tak já zůstanu tady, a byl jsem v první nebo druhé řadě. Později jsem se pak setkal s Hankou Marvanovou, před pár lety, tak jsme si říkali, že jsme tam vlastně byli spolu, v první řadě před těmi fízly. No, měli jsme strach, zpívali jsme, něco jsme provolávali, pořád se čekalo, co bude. A pak přišel povel k zásahu, a to bylo pro mne hodně důležité, tam jsem prožil takový zvláštní, mystický zážitek. Já jsem nějak věděl, že tam musím zůstat. Vnímal jsem riziko, nevěděli jsme, jak to dopadne. Já jsem to chápal tak, že nás opravdu mohou zmasakrovat a že je to důležité to podstoupit s tím, že jsem byl nějak intenzivně napojen na tu Rozálii, moji dceru, a říkal jsem si: Já tady musím zůstat, aby ona mohla žít ve svobodnějším světě, než žiju já. Takže jsem tam zůstal. Když nás začali mlátit, tak jsem si klekl na zem a modlil jsem se. Necouval jsem, zůstal jsem tam proti nim, takže se na mne sápali s nějakými pendreky a někdo zezadu mě popadl a odtáhl mě od toho kordonu pryč. A v ten okamžik, když jsem tam prostě před nimi zůstal klečet a modlil jsem se, tak to pro mne byl ten mystický zážitek. Nevím, jak to popsat. Je tam prostě nějaké vydání se, je tam asi možná něco z toho dědečka, který se také takhle vydal, ale opravdu na smrt. Pro mne to byl klíčový okamžik celé revoluce.“
