Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Michael Konůpek (* 1948)

• narozen 13. února 1948 v Praze

• mezi lety 1967 a 1972 vystudoval na FF UK filosofii a sociologii

• v 70. letech pracoval v úřednických a technických profesích

• v lednu 1977 podepsal Chartu 77

• podílel se na ilegálních kulturních aktivitách

• v prosinci 1977 emigroval do Norska

• v Oslu spoluzaložil Fond na podporu Charty 77 (1981–1991)

• veřejně vystupoval proti perzekuci disidentů v Československu

• v roce 1984 spolupřeložil Seifertův Morový sloup a Kunderovu Nesnesitelnou lehkost bytí

• v roce 1987 v Norsku debutoval románem Böhmerland 600 cc

• dnes je spisovatelem na volné noze, žije v norském Oslu a na chalupě ve Švédsku

Michael Konůpek se narodil v roce 1948 do velice kulturní a zajímavé rodiny. Jeho předkové z otcovy strany působili často jako řídící učitelé, praděda Arnošt Dadák byl moravský buditel, zemědělský podnikatel a vydavatel Milotického hospodáře. Jeho dcera Marie, zvaná Máša, si jako jedna z prvních žen dala do novin inzerát k seznámení s mužem a z mnoha zájemců si vybrala Jana Konůpka, významného malíře a grafika. Po několika letech intenzivní láskyplné korespondence se v roce 1917 vzali. Jejich jediný syn Jiří Konůpek (1919) si vzal Libuši Vorovkovou (1921), dceru filosofa Karla Vorovky, a opět měli jediného syna, našeho pamětníka Michaela.

Dětství v kulturním skleníku

Byl to těžký porod, maminka po něm často pobývala v nemocnici a s péčí o malého Michaela pomáhala babička Vorovková. Žili ve velkém bytě v činžovní vile pro čtyři rodiny v pražské Střešovické ulici číslo 48, kterou nechal postavit pamětníkův děda Konůpek a praděda Dadák v roce 1933. Komunisté dům neznárodnili, aby se o něj nemuseli starat, tak péče o něj ležela hlavně na bedrech pamětníkova otce.

„Já jsem se v tom roce 1948 narodil do takového kulturního skleníku. Všude po stěnách byly ty šílené symbolistické obrazy mého dědečka a bušily tam dva psací stroje celý den a noc; a ještě tam byla ohromná knihovna filosofické literatury po Karlu Vorovkovi.“

Za otcem, který překládal z francouzštiny, chodily různé návštěvy. Z otcových přátel vzpomíná Michael na Václava Černého, bratry Koptovy či básníka Ladislava Dvořáka. Často přicházeli i sběratelé grafik dědečka Konůpka, „zvláštní typy, o kterých by se daly psát romány,“ vzpomíná Michael Konůpek. Jedním z nich byl inženýr Karel Urban, který přežil koncentrační tábor a po válce mu komunisté vzali továrnu na sejfy a trezory. Nosil malý odznáček Svazu protifašistických bojovníků a učil Michaela hrát poker a mariáš.

Pamětníkův otec byl v roce 1949 obviněn, že byl viděn „na ilegálním shromáždění sociální demokracie někde v lese na Šumavě, nebo kde to mělo být, a to byl naprostý nesmysl“; přesto byl Jiří Konůpek vyhozen z pozice asistenta na Karlově univerzitě. Stal se asfaltérem střech a překládal do šuplíku; později učil na střední grafické škole – shodou okolností stejné, kde za války potkal svou budoucí ženu, když tam tehdy u Funkeho studovala fotografii. Univerzitní prostředí mu chybělo, tím spíš, že vlastní studia mohl dokončit až po okupaci, a sotva všechno dohnal, přišel únor ’48. „Občas mu ruply nervy a začal nadávat bolševikům někde na veřejnosti, třeba v mlíkárně naproti u zvoničky...“

Pamětník však samozřejmě tyto souvislosti nechápal a prožíval spíše veselejší věci, třeba výlety v kabrioletu Aero 30, který rodiče koupili kolem roku 1956. Na jednom z nich v severních Čechách potkali pána se synkem, kteří jim dohodili koupi chalupy ve Studánce u Rumburka. „Pan Libenský měl na národním výboru šuplík a tam měl spousty klíčů a říkal: ,Tak která by se vám líbila, ta chalupa?ʻ A teď tam hrabal… ,98? To je tahle, tak tady máte klíče a dáte mi 600 korun.ʻ“

Studánka se stala důležitým místem Michaelova života. „Byl tam rybník, větrný mlýn, byli tam místní kamarádi, se kterými jsem tam blbnul, a chodili jsme na houby…“

Běh šedesátých let

V roce 1964 vyřídila matka pamětníkovi povolení k návštěvě svého bratra Karla Vorovky. Tento „pohádkový strýc“ už v mládí emigroval na vytoužený Island, kde přijal jméno Kári Valsson, stal se protestantským farářem, oženil se a žil tam celý život. V 60. letech za ním byl Michael čtyřikrát, byly to ty nejkrásnější prázdniny; na Západě se cítil hned jako doma.

„Na Islandě jsem si začal číst v Kerouacovi a pak jsem začal taky tam v roce ’66 psát jako Kerouac.“ Kromě literatury se zajímal také o divadlo, často chodil do Činoherního klubu, Komedie či Semaforu.

Největší vášní Michaelova gymnaziálního věku byl ale sport. Lyžoval, začal dělat lehkou atletiku a „běhat jako šílenec“, v sedmnácti přešel z Dukly do Slavie. Měl talent i budoucnost, jako osmnáctiletý uběhl sedmý nejlepší čas v Evropě. Bohužel si však záhy poničil achillovky a musel s běháním přestat. (Zkušenosti s bolestí alespoň zúročil později při simulaci vedoucí k získání modré knížky.)

Navzdory tomuto zklamání jako by žil v nějakém idylickém vakuu, což bylo způsobeno hlavně harmonickými rodinnými vztahy. „Nikdy jsem neměl žádný konflikt se svými rodiči, v životě jsem je neslyšel se hádat… Ta hermetická středoevropská kulturní rodina, ta byla v mém případě neprůstřelná…“

Rovněž na gymnáziu na Velvarské vládla „podivná idyla“. Po zkušenosti se základní školou na Norbertově to tam Michaela celkem bavilo a učili ho vesměs výborní kantoři, kteří za studenty žehlili různé průšvihy, třeba „jak vyletěl portrét prezidenta Novotného z okna“. „Ale já jsem byl naprosto nepřipraven na to Československo, ve kterém jsem měl teďka žít... měl jsem úplně jiné představy o tom, kdo lidé jsou a o co tady jde.“

Na podzim 1967 začal pamětník studovat filosofii a sociologii na FF UK. Měl už něco načteno, třeba Platonovy Dialogy četl doma z knihy, do které si děda Jan dělal přípravné skici ke grafickým listům. Učili ho Jiřina Šiklová, Milan Machovec, Karel Kosík či Jan Patočka, který právě prožíval svých několik let slavného akademického návratu a pamětníka k jeho nelibosti oslovoval „Vorovko“.

I pamětníkův otec zažíval v šedesátých letech jistou satisfakci. Mohly vycházet jeho překlady (např. Apollinaire, Camus, Ghelderode, obzvlášť blízký mu byl Saint-John Perse a Saint-Exupéry) a v divadlech se mohly hrát překlady jeho her, třeba Ionescovy Plešaté zpěvačky, který se hraje dodnes. Zároveň na něj však StB nasadila agenta provokatéra (falešného profesora francouzštiny z Kodaně) a sledovala ho už od incidentu ve švédském Kalmaru, kde v roce 1965 veřejně pomlouval socialismus a nějaký tamní „pomatený salonní komunista“ ho běžel udat na ambasádu.

Jiří Konůpek patřil do generace, o které pamětník říká, že jí dějiny ukrátily život. A nejen dějiny: „Říkám, že ho zabily modré gauloisky. On jak překládal, tak furt kouřil, a navíc doučoval děti afrických diplomatů francouzštinu a z některého toho vyslanectví mu občas přivezli celou krabici...“ Jiří Konůpek zemřel v květnu 1968; asi půl roku po jeho smrti „přišel civilní policista zabavit tátovi pas“.

Horký srpen na severu

V srpnu 1968 se Michael se svou dívkou Hankou, kterou znal už od gymnázia, vracel z další islandské cesty. „21. srpen jsme zažili v Oslu v jednom youth hostelu; tam jsme se probudili a tam běhali nějací Američani po chodbě a volali: ,There is war in Europe! War in Europe!ʻ“ Posléze strávili několik týdnů u známých ve švédském Kalmaru a přemýšleli co dál: „V jednom momentě jsme měli na stěně přilepené tři velké balicí papíry a tam jsme si zapisovali různé argumenty. Jeden byl – domů; jeden byl – požádat o azyl ve Švédsku, tam jsme měli známou, starší dámu, u které byla moje máma v roce ’39 jako au-pair …; a (třetí byla) Anglie, kde měla Hanka strýce, bývalého důstojníka západní československé armády…“

Nakonec se stejně jako Michaelova matka v roce 1939 do okupované země vrátili. Rozhovory s přáteli v Československu i telefonát se spolužákem Tomášem Halíkem, který byl zrovna v podobné situaci, Michaela přesvědčily, že to není tak zlé, že se dá nadále studovat u Kosíka, Patočky… Na podzim se vrátili, v zimě byla svatba a Hanka se nastěhovala do střešovické vily. Zmínění profesoři byli během pár let vyhozeni a právě pamětníkova návštěva u Karla Kosíka na něj prý upozornila StB. Po letech se po návštěvě pardubického archivu velmi zaradoval, že ho sledovali pod stejným krycím jménem jako otce – Kalmar.

Normalizační práce

Rok 1972 byl pro Michaela těžký – v červnu mu blesk zabil maminku, dělal doktorát z filosofie a Hana si procházela komplikovaným těhotenstvím s prvním synem Štěpánem (narozen 1973). Michael vydělával různě, i prodejem dědových obrazů – „jak bylo všechno naráz zakázané za normalizace, tak ty galerie vlastně neměly co nakupovat… já jsem jim ukázal jenom takový ten druhý výběr, takže jsem prodal dost celkem nešpičkových Konůpků do krajských galerií...“

Pracoval také na pracovním úřadu Prahy 6, později asi rok a půl působil v Ruzyni na oblastní kontrole řízení letového provozu. Peněz tam moc nevydělal a měl hodně nočních směn, což se dvěma malými dětmi (v roce 1975 se narodila ještě dcera Veronika) začínalo být vyčerpávající. Stal se tedy sociálním pracovníkem Pražských kanalizací a vodních toků; chodil do maringotek kontrolovat kopáče a rozdávat jim stravenky. Jezdil vždy co nejdelší cestou a moc se nepředřel, stejně jako inženýři, které jednou načapal, jak v pracovní době na Libeňském ostrově hrají tenis. Záhy se spřátelil s podnikovým právníkem Václavem Pavlíčkem, jedním z aktérů pražského jara, od kterého se také dozvěděl o Chartě 77.

Tehdy už nějakou dobu s ženou přemýšleli o emigraci. Kromě nepřátelského režimu vnímal pamětník jako břemeno starost o rodinnou vilu a měl obavy, jak uživí rodinu; v panujících strukturách pro něj bylo nemožné se realizovat a práce, které vykonával, byly nevalně placené. Zároveň se mu nechtělo nadále rozprodávat dědictví po dědovi. Hance zase po třech letech studia angličtiny a norštiny nebylo při druhém těhotenství umožněno opětovně přerušit studium a byla vyhozena, částečně i kvůli své agitaci mezi spolužáky, aby nevstupovali do SSM.

V prosinci 1976 šel Michael navštívit Václava Černého a oznámit mu, že se rozhodli vystěhovat. „Tak jsme se bavili, on seděl, a naráz – že tam má nahrávadlo – a na papírek napsal: ,Běž k Patočkovi.ʻ Ale já jsem se k tomu nedostal. A byli jsme – když Charta 6. ledna vypukla – na Klínovci u kamarádů lyžovat a z Hlasu Ameriky jsme to slyšeli.“ K podpisu se Michael dostal až koncem ledna, předal ho na grafickém listu dědečka a dokument se mimochodem dodnes zachoval díky razii StB u Věry Jirousové.

Disidentem na plný úvazek

V podniku ještě chvíli vydržel, nicméně jeho Hanka „dostala jako žena v domácnosti se dvěma malými dětmi ten příděl nevím kolika dolarů a tu doložku a odlétla 15. června ’77 do Norska. Tam požádala o azyl, který okamžitě dostala… Šel jsem na tu věž ke svým bývalým spolupracovníkům, a v momentě, kdy to aero přistálo v Kodani, jsem se šel odhlásit z práce – co bych tam ještě dělal… – a byl jsem pak disident na plný úvazek až do vlastního odjezdu… To byla krásná doba, to byla průserů ohromná hromada...“

Po odjezdu rodiny Michael intenzivněji pokračoval v rozmnožování chartovních materiálů a zakázané literatury, písařku mu dělala bývalá spolužačka jeho ženy Jarka Vaňková. Tu seznámil s jejím budoucím mužem Tomášem Vrbou, se kterým rovněž spolupracoval, jeli spolu třeba za bratislavskými chartisty nebo zařizovali opravu porouchaného cyklostylu.

Dále spolupracoval se Zdeňkem Urbánkem či Ladislavem Hejdánkem a pomáhal distribuovat samizdatovou edici Kvart Jana Vladislava. Několikrát byl na Hrádečku u Václava Havla. Ve střešovické vile pořádal koncerty písničkářů (Hutka, Třešňák, Karásek...) a fungoval tak trochu jako řidič disidentské komunity; při jeho pražské návštěvě vozil třeba dramatika Toma Stopparda.

Počkal jsem pět minut přes půlnoc

Po několika zadrženích a předvoláních, které přišly až několik měsíců po podpisu Charty, Michael na radu známého v listopadu ’77 sám navštívil ministra vnitra Obzinu. Ten nakonec rozhodl, že pamětník může vycestovat, respektive byl vypovězen. Na dřívější žádost o vystěhování nikdy odpověď nepřišla. Do půlnoci 16. prosince měl pamětník opustit Československo. Dům „vyměnil“ za auto značky Renault a připravil se k odjezdu do Norska. „V lyžařských hůlkách jsem měl zajímavý věci, v peřině jsem měl briliantový prsten…“

Na rozloučenou si pamětník neodpustil malou frajeřinu: „Přijel jsem k těm hranicím a počkal jsem pět minut přes tu půlnoc… mně nebudete poroučet, kdy já budu překračovat hranice! Já jsem se tam šel ještě vymočit do příkopu a teprve pět minut po půlnoci jsem přejel. Ale ty dědkové, co tam seděli, ty to vůbec nezajímalo…“ Z pohodlnosti nedodrželi příkaz důkladně auto prohledat, a tak Michael, jediný dědic Jana Konůpka, vyvezl část dědova díla. Další věci se k němu dostaly přes kamarády, kteří se také vystěhovávali. „Taky jsem si nechal vyrobit takový stůl a do té desky jsme zamontovali ty největší grafiky a kresby, takže se toho tam vešlo hodně; to byla opravdu taková kovbojka, to byly ilegální věci... Já jsem to dělal na truc, to jsem zdědil po tátovi, že jsem to dělal na truc, i když z toho mohl být průser, jako mnohokrát...“

Nová narativní identita

Po příjezdu do norského Osla v prosinci 1977 se pamětník znovu shledal se ženou a dětmi, získal stipendium na univerzitě, později pracoval s ohroženou mládeží anebo učil filosofii. Od začátku se angažoval v informování mezinárodní veřejnosti o dění v Československu. Jednou mu kamarádka poslala časopis Signál, kde bylo o pamětníkovi a jeho přátelích – rovněž emigrantech, manželích Jitce Bidlasové a Jiřím Pallasovi – psáno jako teroristech. Michael zanesl štvavý článek do novin, kde vzbudil rozruch a byl masově přetiskován.

„A od té doby jsem měl otevřené dveře do všech redakcí ve všech novinách; kdykoli nějakého chartistu zavřeli, hned jsem tam s tím šel a hned jsem to mohl rozmazat...“ Stal se mediálně zajímavým, dodnes má schované množství výstřižků z novin – rozhovory, články o životě emigrantů či vlastní autorské příspěvky. Mluvil také na shromážděních a vystupoval v rádiu, kde mj. nazval Aloise Indru (právě navštěvujícího Norsko) českým Quislingem. Československé úřady mu za aktivity „poškozující zájmy země“ odebraly občanství.

V roce 1981 založil pamětník s Frode Bakkenem, Thorolfem Rafto a Radkem Doupovcem Fond na podporu Charty 77. Úzce spolupracovali s Františkem Janouchem ze švédského fondu, přes kterého nasbírané peníze posílali do Čech na podporu rodin vězněných, na reprodukční techniku a podobně. Michael, který byl tiskovým mluvčím fondu, také zprostředkovával cesty norských novinářů do Československa a spolupracoval s maoisty i křesťany, kterým dával exilové časopisy k pašování domů.

V Norsku se pamětník podílel na překladu několika knih, například Seifertova Morového sloupu (v intenzivní spolupráci s Torem Stubberudem ku příležitosti udělení Nobelovy ceny básníkovi v roce 1984) či Kunderovy Nesnesitelné lehkosti bytí (s Kjellem Olafem Jensenem, také 1984, cena za nejlepší překlad roku). V roce 1987 pamětník v Norsku debutoval vlastním románem Böhmerland 600 cc inspirovaným dětstvím na chalupě v severních Čechách. Kniha vyšla i v češtině.

Převraty a změny

V listopadu ’89 viděl Michael v televizi záběry z manifestace na Letné – „páter Malý ty lidi donutil říkat otčenáš, oni to ani neuměli; a ty lidi takhle hopsali, protože byla zima, a Veronika se hrozně smála, že to je jako polívka, když se vaří...“

Na ambasádě mu odmítli dát vízum, říkali: „Víte, pane doktore, my jsme už pět dní nedostali vůbec žádnou poštu z ministerstva, my vůbec nevíme, co se děje.“ Přesto jel a poprvé po dvanácti letech se 27. listopadu 1989 ocitl v Praze. „Tam mě drželi čtyři hodiny na letišti a norští novináři, celá tlupa, tam stáli, a čekali na mě.“ Nadšeně se zapojil do dění, chodil na schůze Občanského fóra a o revolučním dnech napsal i knížku doprovázenou fotografiemi.

Několik let po sametové revoluci přišla i velká změna v Michaelově osobním životě – po čtvrtstoletí manželství se rozvedli s první ženou Hanou. Jeho druhou ženou se stala norská umělkyně Line With. Michael čtyřnásobně překonal jedináčkovskou rodinnou tradici – i s Line má syna a dceru, Gabriela (1995) a Annu Marii (1997).

Nebyla v evropských dějinách doba, kdy se lidi měli tak fajn jako teď

Dnes má Michael na kontě dle vlastních slov sedm a půl knihy, od románů přes básně po eseje a reportáže. Ačkoli „prchl“ od rodinné vily a v mládí revoltoval vůči „kulturnímu skleníku“, stále se nějakým způsobem vztahuje k rodinné tradici. Zdá se, že cítí i jistou historickou zodpovědnost: „Mám pocit, že nezaslouženě žijeme úplně ideální život, kdežto generace rodičů to nezaslouženě odskákala.“ 

Ačkoli o návratu do Československa prý pamětník nepřemýšlel ani vteřinu a starosti s majetkem ho nelákají, možná ho přece jen občas přepadne pocit křivdy a lítosti, že přišel o rodinný dům ve Střešovicích a hrobku na Olšanech.

Spíš než o domy se však Michael zajímá o myšlenky. Je velmi rád, že se podařilo vydat knihy Skepse a gnóse Karla Vorovky či Proust a jeho románový svět a Studie a stati o francouzské literatuře Jiřího Konůpka, za což je v prvním případě vděčen Heleně Pavlincové a v druhých dvou Jiřímu Pelánovi.

Českému rozhlasu poskytl pamětník korespondenci babičky Máši Dadákové a dědy Jana Konůpka, o jehož umělecký odkaz také pečuje. „Propašoval jsem velkou část grafického a malířského díla Jana Konůpka do Norska, dost dobrodružným způsobem, ale tím pádem jsem to vlastně zachránil jako celek, se kterým se dá pracovat… Už bylo pár výstav; kdybych býval jako nezaměstnaný historik filosofie zůstal v Praze a snažil se tu žít, byl bych to asi rozprodal.“

Momentálně pamětník překládá svůj román Rutenie do češtiny, píše poezii a co nejvíc času tráví na chalupě ve Švédsku. V Oslu má oblíbenou kavárnu Fiasko, kde s ním jeho preferované noviny Klassekampen nedávno dělaly rozhovor k výročí čtyřiceti let od emigrace. Dnes má dvojí občanství: ohledně odebrání československého „nastala takzvaná ,právní fikce‘ – jako že se to nikdy nestalo.“

Občas přijede do Čech, navštívit přátele a projít se Prahou, která pro něj neztratila svou magii. Při aktuální návštěvě slavnostně odevzdával do Národního archivu dokumenty Fondu na podporu Charty 77.