„Já jsem potom působil jako laik -zdravotník, který spíš distribuoval ten zdravotnický materiál tam, kde bylo potřeba. Sídlili jsme v jednom domě v Italské ulici a v Italské ulici na druhé straně Vinohradské třídy, tam, kde je ÚRO, taková kachlíková bílá budova, tak tam stál ruský tank, který měl vlastně celou Italskou ulici pod sebou. V jeden moment přebíhal mladík kolem dvaceti let ulici. Ozvala se střelba a ten mladík byl zasažen do břicha. Okamžitě padl, zůstal ale při vědomí. V té době jsem to vnímal tak, že jsem slyšel špendlík spadnout. To bylo absolutní ticho. A do toho ticha bylo slyšet jenom toho chlapce, jak se loučil s rodinou, se svou dívkou. Protože jsem samozřejmě byl trošku pohnutý, že přede mnou krvácí člověk na dlažbě, tak jsem říkal: ‚Přece ho tam nenecháme, tak ho musíme nějak dostat ven.‘ Vystoupil jsem tedy z budovy a takhle na ruce jsem držel onu brašnu zdravotnickou se znakem, aby bylo vidět, že jsem zdravotník. Nic se nedělo, tak jsem udělal další krok, aby bylo vidět, že mám na ruce pásku s červeným křížem. Také bylo ticho. Odvážil jsem se teda a šel až k tomu chlapci. Ještě jsem mu říkal: ‚Hele, už je to dobré, teď už tě zachráníme.‘ Popíraje všechny fyzikální zákony jsem nejprve slyšel střelbu a pak jsem teprve padl. Dostal jsem pravděpodobně odražené kulky. Že byly odražené, mně vlastně řekl lékař až v nemocnici. Jedna kulka mi roztrhla rameno, druhá mi zůstala na lopatce. O tom už ale nevím, protože jsem asi padl přes toho chlapce a probral jsem se až v nemocnici. V nemocnici mi vyndali kulku na lopatce, ošetřili mě, dali mi nějaké injekce protizánětlivé a říkali: ‚Musíš okamžitě z Prahy, protože se očekává, že budou chodit po nemocnicích a budou hledat střelná zranění. Budou hledat takzvaně kontrarevoluci.‘“
„Byl jsem svědkem dramatických událostí, například smrti dvou chlapců, kteří byli tankem namáčknutí na barikádu. Těla mrtvých byla uložena v Italské ulici. Tam byla masná výroba, výroba masných produktů, a byl tam takový vjezd, široký pro nákladní auta. Tam v tom vjezdu byly do českých vlajek uložené ležící mrtvoly těch, kteří padli." - "Jaký jste měl z toho pocit, jak jste to vnímal?" - "Já jsem příliš nebyl lítostivý, spíš jsem pociťoval takové vnitřní naštvání: ‚Co tady dělaj? Co chtěj?‘ Já vím, že ti vojáci, co stáli na ulici, o tom moc nevěděli. Většinou to byli Kirgizové, Kazaši šikmoocí. Neměli uniformy, měli jenom takové ty výplně, uniformy pro zimní boj. Až teprve cirka po týdnu, po deseti dnech byly tyto prvosledové jednotky vyměněny za gardové vojsko. Ti pak chodili v uniformách. Tito prvosledoví vojáci byli pravděpodobně odsunutí do Ruska, někam na Ussuri. Byli demoralizovaní. Bylo zajímavé, že třeba měli mapy, kde byla mapa Čech, ale bylo přes ni napsáno v azbuce Germania. Takže oni si mysleli, že jsou v Německu. Hrozně je udivilo, že všichni mluvíme rusky. Že umíme docela dobře, dokonce lépe než někteří ti vojáci, protože oni se naučili rusky až na vojně.“
„No, samozřejmě jsem vzal uloženou vlajku a začal jsem jako revolucionář, že půjdu do města. Maminka mě krotila a říkala: ‚Ne, tam se střílí, nikam nepůjdeš.‘ Byl jsem tedy doma a poslouchal rozhlas, televizi, všechny zprávy, které jsme dostávali tenkrát ještě z nedeformovaných zdrojů. V dopoledních obměnách byla vysílána výzva obyvatelstvu, že kolem Rozhlasu teče česká krev a že vyzývají všechny dárce krve, případně dárce, aby se dostavili do transfúzního oddělení dávat krev. Protože jsem v té době měl za sebou už dva odběry, takže jsem byl vlastně laboratorně způsobilý, byla určena moje krevní skupina, antigeny a tak dále, tak jsem tedy dělal, že jdu dávat krev a šel jsem do Ruské ulice na transfúzku. Musím říct, že to byla zajímavá situace, protože tam byla na odběr krve fronta. To se málokdy zažije. Lékaři a zdravotní sestry sháněli někoho, kdo by šel do toho inkriminovaného prostoru Italská, Vinohradská, protože tam neměli žádný lékařský personál a chyběly tam základní potřeby lékařské a samozřejmě zdravotnické. Takže mě vybavili takovou koženkovou brašnou s červeným křížem, také jsem dostal pásku Červeného kříže a na vozidle RN Praga, hantýrkou nazývaném Erena, jsem byl přepraven do blízkosti Vinohradské ulice. Samozřejmě dnes se o tom těžko vypráví a asi to těžko někdo pochopí, ale tam probíhal regulérní boj. Střílelo se tam, stavěly se barikády. Byl jsem účasten toho, že se podařilo obyvatelům Prahy zapálit jeden ruský tank v boční uličce od Vinohradské třídy. Posádka tanku prchla, ale v té době, než se ten tank vzňal a hořel jenom motor, tak tam ještě zruční lidé vlezli a zahájili demontáž kulometu, který vynesli z toho hořícího tanku ven. Kde skončil, nevím.“
PaedDr. Karel Kovařovic se narodil 9. července 1950 v Praze. Mezi jeho předky najdeme významné osobnosti české vědy, kultury a techniky. Rodina se hlásila k ideálům první republiky, chodili do Sokola, volili národní socialisty. Karel se pod otcovým vlivem od mládí věnoval plavání a skokům do vody. Jako osmnáctiletý během sovětské okupace 21. srpna 1968 osobně zažil boje u budovy Československého rozhlasu, kam se dostal jako dobrovolný zdravotník. Při snaze o záchranu raněného byl sám dvakrát postřelen. V lednu 1969 se ve skupině studentů vydal na pěší pochod z Příbrami do Prahy na pohřeb Jana Palacha. Po maturitě na střední průmyslové škole geologické nebyl přijat na vysokou školu, ale začal pracovat v různých technických profesích. Od roku 1985 byl zaměstnán v bazénu Podolí jako plavčík, učitel a trenér plavání. Současně začal studovat na FTVS Karlovy univerzity trenérství, studium ukončil červeným diplomem a doktorátem. Je autorem četných odborných článků a textů věnujících se výuce plavání. V posledních letech se věnuje výuce plavání zrakově a mentálně postižených. Získal též řadu ocenění. Byl jmenován náčelníkem Sokola - Župy Podbělohorské a dlouhá léta je členem Společnosti přátel pro průzkum světa (SPPS).
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
