Božena Krejčová

Moje rodné jméno je Fritzová, německy psáno a k tomu ještě tatínek uměl německy. Takže ho vytáhli z fabriky a měl dělat tlumočníka nějakému Němci, to byl von Strobl. A bohužel. Tatínek říkal musel likvidovat moře moc dopisů, kdy Češi udávali Čechy. Po válce, i když maminka jásala, tatínek prohlásil neraduj se, přijde bolševik a bude to také zlé. Samozřejmě že tatínka označili za kolaboranta, takže nám hrozilo, že budeme muset odejít do Německa s Němci, ale přišlo se na to, že ten von Strobl byl zároveň anglickým agentem. Takže to jej samozřejmě osvobodilo od všech podezření.

„Tady u nás se dostal do vlády Plojhar. Plojhar byl farář, ale byl velmi nakloněn straně a vládě, takže ho udělali ministrem zdravotnictví a byl zároveň v lidové straně. A on byl tehdy exkomunikován z Říma. Já jsem tehdy dostala otázku, co říkám [biskupovi] Vincentimu. Já jsem tehdy neměla moc peněz, protože jsem nedostávala stipendium, tak jsem říkala, že mám peněz tak akorát a že mi už nezbývá na noviny a prostě nevím, o co jde. A co říkám Plojharovi a jeho exkomunikaci. Já jsem prohlásila, že je to starší pán a že ví, co dělá, a já student ho nemůžu kritizovat. Vymlouváš se a abys dostala peníze na noviny, mi bylo řečeno, tak se vylučuješ z fakulty.“

„Jeden den v únoru 1948, to byla přednáška z anatomie – Boravanský. Začaly chodit lístečky po posluchárně, přijďte všichni na nádvoří nemocnice na Karláku. A když Borovanský končil svou přednášku, tak vyzýval ke klidu. Já jsem pořád nechápala, co se děje. Až když jsem přišla na to nádvoří, tak se otevřelo okno tam v jedné malé budově a dva studenti vykoukli a začali vykřikovat jménem akčního výboru lékařské fakulty… Dál se nedostali, protože se na ně začalo volat, co to je za výbor, kdo to je. A někdo dokonce po nich hodil kámen, takže zavřeli okno a bylo. Začala se zpívat hymna a řeklo se: Jde se na Hrad. Tehdá pánové nosili klobouky, čili klobouk v ruce, tak jak se chodí na pohřeb, tak se šlo Prahou, šlo se na Hrad.“

„Když se strhávaly [německé nápisy] šly jsme do ulic s maminkou a já jsem se rozplakala. Maminka mi tehdá říkala: Nestyď se za ty slzy. To nadšení, že jsme zase svobodní, se nedá vyjádřit slovy. Ovšem šli lidi z koncentráku a já sem se přihlásila jako sestra – byla jsem v septimě – do repatriačních táborů. Tam jsem se sešla právě s těmi lidmi, co se vraceli v zuboženém stavu. Dokonce se mně tam vracel jeden Němec. Nikdo k němu nechtěl jít. Přitom to byl člověk, který byl pro své názory taky daný do koncentráku. Já jsem jednou přišla ráno do práce a lidé tam nosili kompoty a všechno možné, co kdo měl, pro ty bývalé vězně. A ta spižírna jednou byla prázdná. Bylo mně šestnáct. Tak jsem si nechala nastoupit všechny muže a začala jsem jim vysvětlovat, že už je mír, že už nemusí mít strach. Že budou mít co jíst a aby se přihlásil nebo mně to jen pošeptal ten, kdo to vzal. Že ho nebudu soudit. Ti chlapi chodili a přísahali mi, že to nevzali. Já jsem s hrůzou zjistila, že to odnesl jeden Čech.“