Květuše Křemenová

„Usnula jsem a najednou slyším ženskej hlas, jak křičí, celá Sedlec hoří. Probrala jsem se a vynořila z lesa a teď vidím, že opravdu ze Sedlce je jedna ohnivá koule. Hořela škola. Voni ty pacholci německý podpálili školu. Pak utekli. Předtím si vybrali ty mužský a postavili je tam ke zdi. Předtím si museli ještě vykopat jámu a pak je postříleli. No a my jsme viděli, jak to hoří. Já brečela. Bála jsem se o naše, co bude s domem. No bylo to pro mě hrozný. Čekali jsme, co se bude dál dít, tanky tam projížděly, ale už ne tak často. Potom se to uklidnilo a bylo absolutní ticho. Já už jsem to nevydržela a šla jsem do Sedlce. A najednou slyším městský rozhlas, jak hlásí, kdo přišel o život a kdo je ještě pohřešovaný. A mezi těmi pohřešovanými slyším svoje jméno, Květa Hrunková. To se mi ulevilo, říkala jsem si, tak to jsou naši naživu, když mě hledaj.“

„V roce 1948 jsem pracovala v salonu paní Babické jako švadlena. Pak přišli soudruzi a ze salonu udělali hokynářství s názvem Oděvní tvorba. To bylo zoufalé. Oni nám říkali, že se budeme mít líp a že už nemusíme být vykořisťováni. Prosím vás, co to bylo za vykořisťování, když nám paní Babická dovolovala šít si pro sebe po pracovní době a na její náklady. Do šesti jsme šili pro ni a pak jsme mohli zůstat a šít si, co jsme potřebovali. A to nám to ještě nastříhala odzkoušela, nutila mě třeba i, abych si vyměnila knoflíky, když se jí nezdály ty, co jsem si vybrala. No byla to zlatá ženská. No a pak přišli soudruzi a dali nám na dílnu časoměřiče. Ten stopoval, za jak dlouho ušijeme třeba jedny šaty, a podle toho nám pak vyměřovali hodinovou mzdu. No hrůza.“