Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Křížová Gallerová (* 1942)

• narozena 21. července 1942

• vystudovala obor Dějiny a teorie divadla na Filozofické fakultě UK

• už od dob studií se pohybovala v divadelním a disidentském prostředí

• v 70. letech strávila měsíc na škole v Anglii

• následně musela k výslechu na StB, kde odmítla spolupráci

• pracovala jako dramaturgyně v pardubickém a libereckém divadle

• 80. léta strávila v pražském Realistickém divadle

• v listopadu 1989 se celé divadlo zapojilo do dění sametové revoluce

• od roku 1998 působí jako pedagog

Vlasta Křížová Gallerová se narodila 21. července 1942. Po střední škole, přestože maturovala s vyznamenáním, jí nebylo hned dovoleno, aby pokračovala ve studiích, a musela jít pracovat do továrny. „Dlouho jsem nemohla sehnat místo. Chodila jsem na pracák, vždycky mě někam poslali. Jednou mě poslali do Karlína, kde byla jatka, abych dělala pomocnou sílu těm řezníkům. Vážila jsem asi čtyřicet dva kilo. Ta řeznice se smála, až se za břicho popadala. ‚Co bys tady dělala, kdo tě sem poslal? Prosím tě, jdi a vyřiď jim, ať nedělají takový blbosti.‘“ Nakonec sehnala místo v podniku Aritma Vokovice, na který však nemá dobré vzpomínky. „Byla jsem z toho traumatizovaná, protože některý ty dělnice byly hrozný. Ony mě nenáviděly, mluvily přede mnou tím nejsprostším jazykem, vyprávěly historiky, že to bylo strašný.“

Po nějaké době naštěstí přišla nabídka, aby šla dělat klapku k filmu. A asi po roce pamětnice začala studovat obor dějiny a teorii divadla na filozofické fakultě. To bylo v šedesátých letech, což bylo období, jak sama říká, na které nikdy nezapomene. „Najednou začala vykvétat nějaká naděje, že se něco změní. Došlo k uvolnění, byla to zlatá léta.“ Na fakultu se navíc vrátili někteří profesoři, jako například filozofové Milan Machovec a Jan Patočka. Během studií na fakultě poznala také Václava Havla. „Byl to normální kluk, kterej dělal v Divadle Na zábradlí nejdřív jako technik a pak jako osvětlovač. Pak mohl studovat dálkově dramaturgii na DAMU.“

Srpen 1968 s americkou novinářkou

V roce 1967 se Vlastě podařilo odjet na několik měsíců jako au pair do Anglie. Tam se skamarádila s americkou novinářkou, která psala pro Washington Post, a s ní poté cestovala po Itálii. „Pak jsme přijely do Prahy, bylo to 20. srpna 1968. Už ve Vídni jsme viděly záběry tanků na našich hranicích. Doposledka jsem tomu nevěřila.“

V té době bydlela v pražské čtvrti Břevnov, nedaleko letiště. „V noci byl strašlivej hukot, to přistávala letadla na ruzyňském letišti. Tanky vyjížděly z letadel, prorazily cokoliv.“ Její tatínek projíždějící tanky počítal a dopočítal se na číslo tři sta šedesát.

Druhý den se s americkou kamarádkou procházela městem, dokud se v davu jedna druhé neztratily. „Přítelkyni se podařilo ukecat policajta, že je cizinka a že musí jít do Alcronu. To bylo centrum zahraničních žurnalistů. Vůbec jsme o sobě nevěděly.“ Později se potkaly doma na Břevnově, kde kamarádka psala články a vozila je do Alcronu, dokud neodjela s dalšími zahraničními novináři z Československa.

Žili jsme v takové enklávě

V létě 1968 pamětnice nastoupila jako dramaturgyně do pardubického divadla a později se přesunula do Liberce, kde působil i její muž. „V tom Liberci jsme zase žili v takové enklávě. Divadlo byla úžasná věc. Vytvořili jsme si pocit svobody, byl to svobodnej prostor, kde se mluvilo absolutně o všem.“

Divadelní repertoár skládali vcelku svobodně, jen samozřejmě nesměli hrát zakázané autory. Hry většinou překládali lidé, kteří chtěli, a jen je podepisovali jiní – ti, kteří měli odvahu propůjčit své jméno někomu zakázanému. „Disent byl společenství lidí, kteří by si za normálních okolností asi nerozuměli, názorově byli někde jinde. Ale najednou se z nich vytvořila jednotná část společnosti, která byla pro komunisty hrozně nebezpečná, takže nám to divný nepřišlo. My jsme mezi nima měli i spoustu známých, spoustu kamarádů.“

Výslech jako scéna z blbýho filmu

V roce 1973 byla pamětnice poslána na anglickou univerzitu na měsíční shakespearovskou školu. A po svém návratu zažila na vlastní kůži praktiky StB. „Protože jsem se v tý Anglii chovala normálně a svobodně, tak jsem se sešla s emigrantama. Byla jsem v BBC, v rozhlase a tak. Vrátila jsem se a oni pro mě přišli. To jsme tehdy ještě s mužem bydleli v takovým tom hereckým internátu, někdo zaklepal na dveře a tam stáli dva a že jako jdou pro mě. No a tehdy mě odvezli, jako je v Praze Bartolomějská, tak v Liberci je Pastýřská ulice, kde bylo totéž. No a odvezli mě tam, sebrali mě ráno a celej den tam člověk byl a poslouchal blbý otázky. Ale ten prožitek pro mě z psychologickýho hlediska byl hrozně překvapivej, že v tý chvíli, kdy se vám tohleto stane, tak já jsem ztuhla jako rampouch a já jsem neměla strach. Já jsem na to koukala jako na něco, co se děje někomu jinýmu. A ono to bylo jako z blbýho filmu, z nějaký grotesky. Že jeden chtěl bejt hodnej a ten druhej byl zlej. Jeden na mě křičel a druhej mě uklidňoval, chtěl mě pořád uklidňovat a nosit kafíčko. Oni po mně chtěli vědět, co jsem tam každý den dělala a s kým jsem se sešla. Já jsem jim řekla: ‚Já si to nepamatuju.‘ Jsem to obrátila, říkám: ‚Vy si pamatujete přesně, co jste dělal 13. srpna v devět hodin ráno?‘ Tak na mě tak koukali, že si hodně troufám. Ale mně to přišlo zcela logický, takže na tomhle jsem to uhrála. Oni pak odešli, dvě hodiny mě tam nechali sedět samotnou a řekli si, že třeba dostanu strach nebo změknu nebo budu mít hlad a pak budu zpracovatelná. A pak se vrátili a začali znova. No a když viděli, že ze mě nic nedostanou, tak toho nechali a začali to jinak. Začali mi nabízet spolupráci. Abych se stala informátorem StB z divadla. Já jsem říkala: ‚Tak to v životě ne.‘“

Po této zkušenosti se na ni StB už nikdy neobrátila. Nicméně, když se s manželem vrátili do Prahy do Realistického divadla, od místní kádrovačky se dozvěděla, že za ní každý pátek chodí nějaký estébák a ptá se na ni.

Realistické divadlo

Když Vlasta dostala nabídku, aby dělala dramaturgyni v Realistickém divadle v Praze na Smíchově (v dnešním Švandově divadle), bylo podmínkou, že vstoupí do komunistické strany. To odmítla, ale situace se vyřešila tím, že jejím formálním nadřízeným byl mladý kluk, člen KSČ. „Měli jsme dohodu, že tam vůbec nechodil, vůbec nepracoval, jako že mi šéfuje.“

To, že začala pracovat v Realistickém divadle, bylo vcelku paradoxní, protože v šedesátých letech to bylo vysoce politické divadlo, kam se jako studenti chodili smát. Když ale nastupovala, tak tato původní generace odcházela, a naopak přišel třeba její bývalý ředitel z libereckého divadla a celkově se tam dávala dohromady „dobrá společnost“. „Říkali o nás, že ničíme Realistické divadlo, což je pravda. Já se k tomu přiznám, já jsem tam šla s tím, že toto divadlo zničím a že bude jiný.“

V Praze pak navíc obnovili kontakty s Václavem Havlem a dalšími lidmi z disentu, se kterými se pravidelně scházeli. „Pak už se to pomalu sunulo a my jsme se k tomu seznámili s mladšími lidmi naší generace. Aniž bychom to tušili, celá osmdesátá léta jsme se jakoby připravovali na listopad 1989.“

Res publica

Už v létě 1988 vznikl nápad využít výročí založení republiky a udělat v Realistickém divadle pořad Res publica, což byla koláž z textů všech možných zakázaných autorů. „Do toho divadla se začali stahovat lidi, který tam předtím třeba ani nechodili. Bylo to dost otevřeně zaměřený protirežimně.“

V květnu 1989 měli domluvené, že v Praze uvedou první večer Otevřený dialog – diskusní večer, který původně začali pořádat brněnští umělci. Pronajali si sál, měli v plánu uvést Havlovu Asanaci, ale těsně před začátkem byli obklíčeni policií a akce se nekonala.

Na říjen 1989 naplánovali druhý díl tohoto pořadu, jehož tématem byla šedesátá léta a naděje a do kterého zařadili úryvky třeba z Havlovy Zahradní slavnosti, Kunderova Žertu nebo Škvoreckého Tankového praporu. „Zdaleka jsme netušili, že k tý změně dojde tak brzy, nikdo to netušil.“ Přímo 17. listopadu měla v divadle premiéru Maryša, kterou režíroval Miroslav Krobot, a druhý den byla na programu Res publica, „kam se přihlásila spousta funkcionářů a cenzorů, jestli nám to vůbec dovolej hrát“.

„Povedlo se, že to divadlo se stalo takovým centrem v Praze. Kam potom přiběhli i ti studenti z Národní třídy, protože tam byla spousta damáků. A my jsme přes noc ze 17. a na 18. listopad svolali takovou zvláštní schůzi na 18.00 hod. odpoledne. Vašek Havel tehdy nebyl v Praze, on odjel na Hrádeček. A že mi zavolá. Tak mi volal někdy osmnáctého a já jsem říkala: ‚No, my jsme přes noc svolali tady schůzi do divadla všech divadelníků.‘ To se povedlo, že jsme obtelefonovali přes noc všecky divadla, nejenom pražský. No a toho 18. listopadu odpoledne už to divadlo bylo narvaný po strop.“

O den později bylo v Činoherním klubu založeno Občanské fórum a 20. listopadu se už v Realistickém divadle konala jeho první schůze. „Divadlo bylo důležitý v revoluci, ale vzápětí jsme začali být nenáviděný z ostatních divadel, kde se nedělalo nic. Byli tam spokojený, lidi jim chodili, hráli seriály – a najednou měli pocit strašlivé závisti a všichni do toho divadla chtěli.“

Trpký konec Labyrintu

Později byl ředitelem divadla jmenován manžel pamětnice a Realistické divadlo se přejmenovalo na Labyrint. V restituci se ale o divadlo přihlásila rodina Švandova. „Pak to bylo hrozný. Můj muž to odnesl zdravím, dostal infarkt ve čtyřiceti devíti letech. Pak se k tomu přidaly rakoviny, byly to hrozný stresy, trávil osmnáct hodin v divadle.“

V roce 1998 bylo kvůli sporům divadlo uzavřeno a soubor zanikl. „Projdete komunistickou érou a pak děláte spoustu věcí proti komunistickýmu režimu. My jsme za to nic nechtěli, jiný se drali do Národního divadla. Chtěli jsme dělat to, co jsme měli pocit, že umíme. Odnesli jsme to tak, že nám v roce 1998 dali všem výpověď a vykopli nás výpovědní lhůtou v květnu 1998,“ vypráví s hořkostí v hlase Vlasta Gallerová.

Od té doby pamětnice i její manžel učí. V současné době na VOŠ při Konzervatoři Jaroslava Ježka tvůrčí psaní, což ji moc baví. Stejně ale dodává: „Ono to není tak, že pohádka skončila happy endem. Vždyť se podívejme, kam od toho roku 1989, kdy my jsme všichni, a to si pamatujte, byli hrozně naivní, protože jsme věřili, abych tak řekla, v dobro, v pravdu a lásku. A to myslím doslova a do písmene a myslím to vážně. Ale byli jsme děsně naivní, protože většina lidí myslela na prachy.“