„Potom mě zas odvezli do jiného lágru a tam se zase kácely stromy. Museli jsme pokácet a složit čtyři kubíky – to byla norma. Pak jsme dostali 700 gramů chleba, to byla taková cihla, to bylo asi takhle silné. A kdo nesplnil, dostal třicet deka. K snídani byla polívka, to byla voda a rybí tuk. V šest se šlo do práce do lesa a vrátili jsme se až tak v sedm večer – bez jídla, bez ničeho. A večer jsme zas dostali lžíci kaše nebo prosa nebo něčeho takového a kus ryby – to bylo všechno, co nás živilo. A když někdo nesplnil normu čtyř kubíků, zavřeli ho na noc v těch vysokých mrazech do takové kůlny postavené z dřeva, z kulatiny, ve které byly takové díry. Tak některý to snesl, a někteří se z toho taky nevrátili.“
„Na tu Duklu nastoupily všechny tři brigády. První den byla velká příprava, postoupilo se asi dost. Tenkrát se mělo za tři měsíce postoupit až na Slovensko. Tak to nebylo. Při té přípravě a postupu jsme se dostali do nějakých vesnic a byla mlha, ráno. Mlha se potom zvedla a Němci byli kolem dokola nahoře a teďka začali pálit. Tam bylo maso kvůli dělům. Spoustu kluků tam bylo zabito a hodně raněných. A trvalo to několik dní, než jsme se zase pohnuli dopředu. Postupovalo se pomalu až před naši hranici. Hranici jsme překročili někdy šestého prosince.“
„Tam byl vystavený (bílý) prapor a ti civilisté se šli podívat, jestli tam skutečně je, a oni na ně spustili palbu. Když ji spustili, tak my měli jeden kanon a jeden kulomet. Na poli u vesnice byl seník, tak tam jsme dali dělo. Tak jsme tam začali podporovat, aby se ti civilisté mohli stáhnout. Tak tam jsme byli – já, ještě jeden – už je to dva roky, co zemřel, a děvče, to už dávno zemřelo – raněni. Já jsem dostal do hlavy, štěstí, že to nebyla velká střepina, zarazila se do kosti, ještě mám tady hrbolek. A ten druhý, nevím jak, a to děvče dostalo tady do prsou střepinkou. Němci totiž začali pálit do toho seníku. Ono to přelétlo k nám na druhou stranu. Byly to jen takové střepinky, kdyby byla větší, tak by to byl konec. Tak jsme honem všeho nechali – museli tam za nás zastupovat jiní – šli jsme na obvaz. A ti nás zase odvezli honem do zad, do týlu, a tam nás vyšetřili. Tak jsme přišli o to, když byla slavnost, že končila válka – my jsme to prospali.“
„Potom nás odvezli do Novochoperska. Tam už to bylo lepší. V Berdyčivu byla ráno nějaká voda, v poledne jedna lžíce kaše – bramborové nebo z prosa, a to bylo všechno. A večer zas byla jen tak jedna lžíce něčeho. A to bylo jídlo. A tam v Novochopersku to už bylo lepší. Tam to byl takový bývalý byt a v něm místnosti a my jsme byli asi čtyři vězni v jedné místnosti. I s vařením to tam už bylo lepší. (Tam jsme byli) až do silvestra ve čtyřicátém roce. Tam nás soudili za překročení hranice, dostali jsme pět roků. A už nás tam zpátky nevrátili, dali nás zas do jiných baráků a odtamtud nás v lednu nákladním vlakem odvezli na Pečoru. To jsme jeli skoro měsíc.“
Michal Kurach se narodil 23.6.1917 v obci Závadka na Podkarpatské rusi. Po maďarském záboru v roce 1939 se spolu s několika dalšími rozhodl odejít do zahraničí. Po překročení hranic byl však zatčen sovětskou stráží. Následovalo několikaměsíční věznění v různých ukrajinských městech. Nakonec byl v lednu roku 1941 v Novochopersku odsouzen k pěti letům vězení za nelegální přechod hranice. Trest si měl odpykat v táborech na řece Pečoře na Sibiři. Nejdříve pracoval v dole, později na těžbě dřeva. Vzpomíná na absolutně nedostatečné ošacení i příděly potravin. Dne 25.2.1943 využil možnosti připojit se k nově formované Svobodově armádě v Buzuluku. Absolvoval nejdříve základní vojenský výcvik a po přidělení k protiletadlovému dělostřelectvu ještě speciální výcvik. Na frontu se dostal u Kyjeva. Prošel celou východní frontou - přes Bílou Cerkev, Duklu i Liptovský Mikuláš. Na začátku května 1945 byl v Holešově na Moravě zraněn střepinou. Stihl se však vyléčit a zúčastnit se slavnostního defilé před prezidentem Benešem. Po válce se usadil v Čechách. Michal Kurach zemřel 28. října 2015.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!