Když Čeněk Růžička jako padesátiletý zjistil, že rodiče prošli romským koncentračním táborem v Letech, postavil se do čela iniciativy, která chce v místě tábora vybudovat památník romského holocaustu. A uctít tak důstojně památku obětí.
Čeněk Růžička se narodil do starého romského rodu, usazeného několik století v českých zemích. Otec Jan se narodil v roce 1917 a byl na Liberecku uznávaným obchodníkem s koňmi, maminka Bětka byla o sedm let mladší. Obě rodiny před válkou kočovaly. V roce 1938 začaly v pohraničním území platit nacistické rasové zákony. Rozjel se bludný kruh nadřazenosti.
Nadřazenost, kterou dávali Němci najevo Čechům, si mnozí Češi kompenzovali na Romech. Našli se lidé, kteří Romům pomáhali, ale většinové společnosti přišla nacistická ideologie o podřadných rasách vhod jako způsob, jak se jednou provždy Romů zbavit. V roce 1940 bylo v Protektorátu Čechy a Morava zakázáno kočování. Romské rodiny se musely usadit, ale nikde je nechtěli.
„V poslední den, kdy bylo nutné se již usadit, se často stávalo, že před vesnicí stáli četníci a místní obyvatelé, a Romové tak byli přinuceni jet dál. Během posledního dne byli takto ‚postrkováni‘ třeba desetkrát.“
Růžičkovi nakonec získali domovské právo v obci Loukov u Mnichova Hradiště. Tam žili až do srpna 1942, kdy proběhl soupis cikánů a míšenců, a hned poté byli všichni odvezeni do koncentračního tábora v Letech u Písku. Čeňkova maminka Bětka byla tehdy čerstvě vdaná.
Romský koncentrační tábor Lety u Písku
Táborem v Letech prošlo asi 1 300 Romů. Muži, ženy a děti tam žili odděleně, děti byly ponechány svému osudu. Z 327 obětí bylo 241 právě dětí. V táboře se narodilo 36 dětí, jejichž osud po letech popsala pamětníkova matka svému synovi:
„Když se to narodilo, tak to dozorce vzal, byl tam takový sud u kuchyně, kam se dávaly slupky, vzal to za nožičky a... Byly tam maringotky, do té jedné mrtvolky házeli jednu na druhou. Když v té maringotce bylo mrtvolek více, teprve je pohřbívali.“
Vězni žili po deseti až patnácti ve stísněných ubikacích 3,5 x 3,5 metru. V táboře byl nedostatek vody, hygiena neexistovala. O krutosti dozorců pamětník nechtěl mluvit, ale dostal se i k šokujícím důkazům o existenci mučicího kůlu v táboře. Zdůrazňoval pozitivní přístup některých dozorců:
„Byli tam tři nebo čtyři dozorci, kteří byli v rámci svých možností milosrdní a soucítili s vězni. Když s nimi jeli pracovat, tak je třeba nechávali odpočinout a schovat se v příkopu.“
Dne 6. srpna 1943 byl koncentrační tábor v Letech oficiálně uzavřen a vězni byli převezeni do Osvětimi. Část z nich skončila v plynových komorách. Bětka měla štěstí, že byla mladá a hodila se jako pracovní síla.
Život poté
Čeňkovi rodiče přišli v koncentračních táborech o mnoho: Bětka o svého manžela a prvorozenou dceru, Jan o svou manželku a dvě děti. Sám byl v koncentračním táboře Mittelbau-Dora, ale nikdy o tom nemluvil. Po válce se oba mladí lidé, krutě zranění životem, sblížili a po svatbě se jim 28. října 1946 narodil Čeněk.
Jana Růžičku lákala svoboda, a tak si po válce koupil koně a maringotku a vydal se po vesnicích prodávat kameninové hrnce. Synovi chtěl ale dopřát vzdělání, takže ho nechal bydlet u svého bratra v Liberci. Po zákazu kočování v roce 1958 Růžičkovým zabavili koně a maringotku odtáhli do Dachov u Hořic. Otec tam brzy našel práci v pískovém lomu a po roce koupili v Hořicích dům. Čeněk se vyučil v oboru kamenictví a pracoval až do roku 1989 v kamenolomu v Ostroměři.
V roce 1997 se Čeněk Růžička dostal k informacím o romském holocaustu na našem území a dozvěděl se, že jeho maminka prošla koncentračním táborem v Letech u Písku. Začal se rodičů ptát na věci, na které by sami nejraději zapomněli a o kterých do té doby nikdy nemluvili.
„Maminka zůstala sama z celého rodu. Bylo to pro ni trauma až do konce života… Když jsem se jí ptal, jestli to bylo horší v Letech nebo v Osvětimi, řekla, že v Letech: ‚Žila jsem tam na malém prostoru, bylo na mě víc vidět. A mordovali mě čeští policajti…‘ Když pak v televizi viděla skinheadské útoky, všechno se jí vrátilo. Dost často plakala. My jsme hlídali, aby na to nekoukala.“
Otevřené rány
Čeněk Růžička začal studovat v archivech, pořádat výstavy a přednášky, založil občanské sdružení pro odškodnění romského holocaustu. Stal se mluvčím iniciativy za zrušení vepřína v Letech a vybudování důstojného památníku v těchto místech.
„Obávám se toho, kdyby se u nás dostaly k moci nacionalistické strany. My Romové se toho musíme bát. Proto nezakrytě mluvím o nadřazenosti. Proto jezdím po školách a mluvím s dětmi…,“ uzavírá Čeněk Růžička s přáním, aby se Romové vraceli ke své kultuře.
Není jiné cesty. Odkrýváním a hojením bolestivých ran se uzdravuje člověk i celá společnost.
