Václav Maňák

„V té době, než je pochytali, tak vzali na osmačtyřicet hodin našeho otce na Myjavu na služebnu StB, a když ho přivezli na druhý den, tak vlasy mu plavaly na krevní podlitině a záda měl celé černé, dokopané ledviny a chodidla dokopané tak, že na těch nohách nemohl chodit. Samozřejmě musel podepsat, že se nikde nebude zmiňovat, co se s ním dělo a kde byl. No ale, když se vrátil dom, tak protože měl menší hospodářství a musel dělat žně. Takže stačilo, když na poli vysvléknul košili a všichni kolemjdoucí viděli, co vlastně soudruzi umí a čeho jsou schopní. Nohy měl omotané hadrama, aby mu ty otekliny spadly dolů. Byl to vlastně člověk, který v letech dvacet sedm až třicet dva byl starostou obce. Spolu s matkou byli kmotry pětačtyřiceti dětí.“

„Když jsem pracoval v té letecké továrně a od dětství jsem stavěl modely a má sestra, ta žila v Jičíně v Českém ráji, švagr létal, takže já jsem prázdniny trávíval na letišti, to byl můj život. Tak samozřejmě bych taky rád létal plachtařinu. K tomu bylo potřeba povolení od národního výboru a samozřejmě strana se k tomu vyjadřovala. Neměl jsem šanci. Nikdy, nikde.“

„A takových těch agentů bylo víc. Pak přišel další. My jsme mu říkali Franta z Vídně, protože nám asi dvakrát nebo třikrát poslal pozdrav z Vídně, aby nás přesvědčil. Ovšem agent ze Západu v té době, který kouřil kamelky a posílal pozdravy z Vídně, no tak nám to bylo jasné, kdo to asi tak může být. Takže na toho vůbec nereagoval a on už nikdy nikomu nevěřil a nechtěl nic. Až se to schylovalo k pět a půl letům toho schovávání, tak přišli s tím, že je to amnestované, aby se přihlásil, že se mu nic nestane.“

„Vracel jsem se z práce a tady právě likvidovali zemědělce. Nejhorší na tom bylo, že tady nebyli velcí zemědělci, tady měli většinou lidi deset dvanáct hektarů, a tito dva patřili právě k nim. A samozřejmě to se nedalo přehlídnout, jak oni se tam chovali. Tam pobíhal jeden takový pitomeček, měl bič v ruce a rozháněl lidi, samozřejmě oni se tam srocovali a všichni byli pěkně nažhavení. A ta paní, když jim všechno vyrabovali, tak jim říká: ‚No dobře, ale z čeho my budeme žít, vždyť my máme děti.‘ ‚V Rusku chcíplo kolik tisíc kulaků, tady když chcípne jedna rodina, tak se vůbec nic nestane.‘“