Zuzana Marešová

* 1932

  • „Můj tatínek mě vždycky vzal na střechu baráku a sledovali jsme, jak nahoře bojovala letadla. Vidím to jako dneska, jak letěli Spojenci proti Němcům. Vždycky byl těžký bombardér a teď se anglické spitfiry, lehká letadla, na něj spustily jako vosy. Pak najednou bylo vidět, jak něco hořelo, i padáky jsme viděli, jak dopadaly dolů. V té protiletecké obraně měli i světlomety. Ty jezdily po obloze, a když se jim podařilo dostat německé letadlo na světlo, tak se okamžitě přidaly další, aby se dostaly do kříže. Na ně pak útočily spitfiry.“

  • „Ten [kamarád] mě jednou poprosil, že mu přijede nějaká známá z Indie, resp. manželský pár, a jestli bych nebyla tak hodná a trošku ji nevzala po Praze, protože on neumí anglicky. Já jsem to udělala, ale nedávala jsem to do žádné spojitosti. Pak za týden jsem byla na Bartolomějské. Čtyři chlapi. A teď to jelo. ‚Tak nám o sobě něco řekněte.‘ Takový blbý otázky! Trvalo to dvě hodiny, než jsme se dostali na to, že jde o tu ženskou. Já jsem se tak rozčílila, že jsem říkala: ‚Jděte někam, copak jste se na to nemohli rovnou zeptat? To máte tolik času?‘ No prostě, rozčílila jsem se, protože jsem říkala: ‚Ježíšmarjá, tak mi řekněte, co chcete.‘ Vždyť na tom nic nebylo. ‚A nebyly jste u nějakého letiště?‘ Já říkám: ‚Ne.‘ Přesně jsem jim popsala, kde jsme byly. Říkali: ‚Víte, kdo to byl?‘ Já říkala: ‚Nějaká známá toho pána.‘ Oni řekli: ‚To byla manželka indického guvernéra.‘ Já říkám: ‚Jo, tak to mi ani neřekla.‘“

  • „Těmahle rukama jsem vyhazovala zápalné bomby ze zahrady. Ale nám už to ani nepřišlo. Já jsem zažila v Londýně jak blitzkrieg, tak – když jsem se potom vrátila – i V1 a V2. Oboje. Tenkrát v tom Ealingu musel mít každý na zahradě shelter, kryt. Vím, že my jsme ho měli, a vedle sousedi dostali zásah přímo na ten kryt a zahynuli. Tehdy nás máma z krytu vytáhla a spali jsme v obýváku pod pianem nějakou dobu. Během blitzkriegu byly tři, čtyři, pět náletů, prostě každou půhodinu byl nálet. To bylo strašně intenzivní.“

  • „Další vzpomínka je: Myslím, že to byly doky, nevím, jestli to bylo nádraží nebo doky, to vůbec nevím. Jenom vím, že tam jsem se zase ztratila, ale tam jsem se ztratila tím způsobem, že tam bylo takových lidí, že jsem se ztratila jako malé dítě. Až pak si mě všimnul nějaký pořadatel, vylezli jsme na nějakou věžičku a on měl tu hlásnou troubu, a tak tam vyvolával moje jméno. To jsou takové záblesky, co si člověk pamatuje, to není žádná trvalá vzpomínka.“

  • „(Nevyčítal nebo nepředhodil vám někdy někdo, že jste strávila válku na Západě?) Pořád. Někdo si z toho dělal legraci, ale jinak pořád. Dokonce jsme slyšeli: Jiní byli v koncentráku, a vy jste přežili, vy jste tomu utekli. To bylo velice často. (Projevovalo se to hlavně slovně?) Slovně. Nebyly jiné projevy. Bylo to dost často. Moje máma tomu vůbec nerozuměla, ta se naopak Anglií pořád chlubila, my jsme ji museli krotit.“

  • „Když se otec vracel z vězení, tak se uzavřel všem těmto dojmům. On prostě úmyslně přestal vnímat. Věnoval se práci, věnoval se rodině – a tyto věci nevnímal, jako kdyby to tam z něj vytloukli. Prostě jako kdyby to neexistovalo. Určitě to vnímal, ale nikdy se k tomu nevyjádřil. Proti tomu, jak si vždycky dřív pustil pusu na špacír, tak to už neudělal. Dával si asi velice pozor.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha 5 v bydlišti pamětnice, 30.05.2010

    (audio)
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha 5 , 28.04.2015

    (audio)
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V dnešní době jet ven znamená zároveň moci se vrátit. Toho bychom si měli vážit.

Zuzana Marešová 1939
Zuzana Marešová 1939
zdroj: archiv pamětnice

Zuzana Marešová (roz. Spitzerová), se narodila v Praze v roce 1932 v nábožensky i národnostně smíšené rodině. Otec byl československý žid a maminka, křesťanka, pocházela z Vídně. Na jaře roku 1939 vycestoval otec do Anglie, aby tam založil pobočku své firmy. Matce se pak podařilo vyslat do Anglie také všechny tři dcery, a to v červenci 1939 vlaky, jejichž odjezd z Československa organizoval Nicholas Winton. Později do Anglie odjela i ona a zařídila přestěhování celé domácnosti. Zuzana Marešová strávila v Anglii dva roky u pěstounské rodiny v Cornwallu, později žila spolu s rodiči v Londýně a ve Walesu, nějakou dobu studovala v internátní škole. Otec v Anglii pracoval v chemickém průmyslu a byl dobrovolníkem domobrany. V roce 1945 se celá rodina kromě nejstarší dcery, která vstoupila do americké armády a působila v Německu, vrátila do Československa. V roce 1948 zvažovali emigraci do Rakouska. V 50. letech byl otec paní Marešové na jeden rok uvězněn. V roce 1968 zvažovala paní Marešová emigraci, zůstala však v Československu. Kvůli emigraci své dcery a návštěvám ze zahraničí byla v 80. letech několikrát vyslýchána StB a přemlouvána ke spolupráci. Paní Zuzana Marešová žije v Praze.