Zuzana Marešová

„Ten [kamarád] mě jednou poprosil, že mu přijede nějaká známá z Indie, resp. manželský pár, a jestli bych nebyla tak hodná a trošku ji nevzala po Praze, protože on neumí anglicky. Já jsem to udělala, ale nedávala jsem to do žádné spojitosti. Pak za týden jsem byla na Bartolomějské. Čtyři chlapi. A teď to jelo. ‚Tak nám o sobě něco řekněte.‘ Takový blbý otázky! Trvalo to dvě hodiny, než jsme se dostali na to, že jde o tu ženskou. Já jsem se tak rozčílila, že jsem říkala: ‚Jděte někam, copak jste se na to nemohli rovnou zeptat? To máte tolik času?‘ No prostě, rozčílila jsem se, protože jsem říkala: ‚Ježíšmarjá, tak mi řekněte, co chcete.‘ Vždyť na tom nic nebylo. ‚A nebyly jste u nějakého letiště?‘ Já říkám: ‚Ne.‘ Přesně jsem jim popsala, kde jsme byly. Říkali: ‚Víte, kdo to byl?‘ Já říkala: ‚Nějaká známá toho pána.‘ Oni řekli: ‚To byla manželka indického guvernéra.‘ Já říkám: ‚Jo, tak to mi ani neřekla.‘“

„Těmahle rukama jsem vyhazovala zápalné bomby ze zahrady. Ale nám už to ani nepřišlo. Já jsem zažila v Londýně jak blitzkrieg, tak – když jsem se potom vrátila – i V1 a V2. Oboje. Tenkrát v tom Ealingu musel mít každý na zahradě shelter, kryt. Vím, že my jsme ho měli, a vedle sousedi dostali zásah přímo na ten kryt a zahynuli. Tehdy nás máma z krytu vytáhla a spali jsme v obýváku pod pianem nějakou dobu. Během blitzkriegu byly tři, čtyři, pět náletů, prostě každou půhodinu byl nálet. To bylo strašně intenzivní.“

„Další vzpomínka je: Myslím, že to byly doky, nevím, jestli to bylo nádraží nebo doky, to vůbec nevím. Jenom vím, že tam jsem se zase ztratila, ale tam jsem se ztratila tím způsobem, že tam bylo takových lidí, že jsem se ztratila jako malé dítě. Až pak si mě všimnul nějaký pořadatel, vylezli jsme na nějakou věžičku a on měl tu hlásnou troubu, a tak tam vyvolával moje jméno. To jsou takové záblesky, co si člověk pamatuje, to není žádná trvalá vzpomínka.“

„(Nevyčítal nebo nepředhodil vám někdy někdo, že jste strávila válku na Západě?) Pořád. Někdo si z toho dělal legraci, ale jinak pořád. Dokonce jsme slyšeli: Jiní byli v koncentráku, a vy jste přežili, vy jste tomu utekli. To bylo velice často. (Projevovalo se to hlavně slovně?) Slovně. Nebyly jiné projevy. Bylo to dost často. Moje máma tomu vůbec nerozuměla, ta se naopak Anglií pořád chlubila, my jsme ji museli krotit.“

„Když se otec vracel z vězení, tak se uzavřel všem těmto dojmům. On prostě úmyslně přestal vnímat. Věnoval se práci, věnoval se rodině – a tyto věci nevnímal, jako kdyby to tam z něj vytloukli. Prostě jako kdyby to neexistovalo. Určitě to vnímal, ale nikdy se k tomu nevyjádřil. Proti tomu, jak si vždycky dřív pustil pusu na špacír, tak to už neudělal. Dával si asi velice pozor.“