"You know, people ask me where I belong. I’m not really British, neither German, not even Czech. But I felt really at home in Prague, even though I was not born there. It is a particularly beautiful city, unique in the world. "
„Pak byly dopisy Červeného kříže. Otevřené dopisy a dalo se psát jen pětadvacet slov. To jsme nesměli psát my, už jste viděl takový? Já vám můžu ukázat, mám jich pět. Šli jsme do kanceláře v Cambridgi, tam jsme mohli napsat pětadvacet slov i s adresou. Moc se psát nedalo. Pak jsme to podali, tam byl nějaký úředník, asi dobrovolník, který to pak přepisoval na zvláštní kus papíru s hlavičkou Červeného kříže. Tento dopis poslali do Norska na úřad Červeného kříže. Tam rodiče viděli ten dopis, mohli na druhé straně odpovědět, ale zase ne jejich písmeny. Důvod byl ten, aby nebyla možnost, že se tam něco tajného dá.“
„My jsme byli Židé, ale Židé se obyčejně nechtěli vrátit do Německa. Můj otec a jeho kolegové se chtěli vrátit do Německa. Nevěděli v roce 1933, že bude válka. Otce vůbec nenapadlo, že bychom emigrovali do Ameriky, to ne. Zůstali jsme v Praze a on si myslel, že by bylo dobré, kdybych šla do německé školy. Šla jsem do lycea v Charvátově ulici v Praze u Národní třídy.“
(She reads her father's letter). "’On Friday we expedited the package’. He meant they sent off the package. In English, no one says to expedite. You know, it's very sad for me. I was a silly girl. I didn’t realize that my parents were very poor when they were in Norway. They had no income, were dependent on the Red Cross and the Jewish Refugee Committee. I wrote them that I needed things that I knew they had taken with them to Norway. But I feel very bad, because they had to pay the postage ... It was a difficult time."
„Jmenuji se Susanne Medasová, rozená Bernstein, narodila jsem se v Berlíně v roce 1923, takže je mi nyní devadesát let. Otec byl novinář a byl politický editor. Byl novinář a dělal jen politiku. V březnu 1933 byly noviny zakázány. Redaktoři utekli, pokud mohli, kdyby zůstali v Německu, tak by byli mezi prvními do Dachau. Tenkrát Dachau bylo pro politické vězně. Naštěstí maminka pocházela z Jizerských hor, otec byl původem z Vídně.“
„Ovšem v roce 1939 byla okupace Československa. Člověk, který vedl ten mezinárodní tábor v Anglii, to byl také socialista nebo sociální demokrat a měl kontakty na dospělé, kteří s námi byli v Anglii. A on věděl, co se děje. Napsal dopis, který vám můžu ukázat. Poprosil anglické rodiny, dělnické rodiny – to nebyli žádní boháči – aby vzaly nějaké děti na ubytování. Pan Winton měl možnost přivézt děti do Anglie, ale jen když budeme mít zajištěné rodiny na ubytování, aby to stát nic nestálo.“
Susanne Medasová, jedno z „Wintonových dětí“, se narodila v roce 1923 v Berlíně-Wilmersdorfu jako Susanne Bernsteinová. Její otec, levicový novinář židovského původu, byl původem z Vídně, matka pocházela z Jizerských hor. Po Hitlerově nástupu k moci rodiče využili domovského práva matky v Československu a rodina se roku 1933 přestěhovala do Prahy. Zde chodila do hnutí levicové mládeže Rudí sokolové - Rote Falkon. Na začátku prázdnin, 1. července roku 1939, odjela v dětském transportu organizovaném Nicholasem Wintonem. V Anglii vystudovala učitelství pro mateřské školy. Po roce 1945 se přestěhovala do Londýna a většinu času působila jako vychovatelka malých dětí. Do Prahy se vrátila poprvé až v roce 1984. Po manželově smrti v roce 1989 začala do Československa jezdit častěji, v letech 1994-1999 v Praze pobývala dlouhodobě, vyučovala angličtinu a anglickou konverzaci. Z poslední návštěvy v roce 2009 se do Londýna vracela ve „Wintonově“ vlaku, který byl slavnostně vypraven jako připomínka výročí záchranné akce.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
