„Byly tam úspěchy. A hlavním vítězstvím bylo, že se lidé probudili. Vždy jsme se cítili, jako bychom byli v nějaké vlastní rezervaci – my, kdo se zabýváme lidskými právy, a politici, kteří se angažují v opoziční politice. Teď tato vnitřní rezervace pro nás skončila. To je pro mě důležité. Je důležité, že nyní mohu mluvit o svých snech a plánech téměř s každým Bělorusem. Protože všichni máme jeden sen a jeden cíl – nové Bělorusko. Je pro mě velmi důležité, že se vrátila naše vlajka, náš jazyk, že je tu naše nová generace, pro kterou jsem pracovala, pro kterou jsem vytvořila film ‚Gang‘, který má již 2,8 milionu zhlédnutí. Považuji to za svůj skromný příspěvek k našemu vítězství, a kéž by přišlo co nejdříve.“
„Myslím, že o osudu zmizelých politiků se pravděpodobně dozvíme až po změně režimu. I z tohoto důvodu by bylo žádoucí, aby ke změně došlo co nejdříve. Mnohé zločiny Lukašenkova režimu nepovažuji za zločiny v rámci národních norem – jsou to skutečně zločiny proti lidskosti. A takové zločiny by měl projednávat mezinárodní trestní tribunál nebo komise zřízená speciálně pro tento účel. Protože režim překročil všechny meze, všechny hranice, které si lze představit. Jedná se o trestné činy mezinárodní povahy.“
„Dne 19. prosince 2010 se konaly prezidentské volby a večer byly vyhlášeny výsledky. Měli jsme tři dny na podání stížnosti, žádosti o prohlášení voleb za neplatné. Během této doby byl Uladzimir Niakliajeu zbit, hospitalizován a z nemocnice převezen do ‚Amerikánky‘ (vyšetřovací vazba KGB). Několik dnů jsme nevěděli, kde Niakliajeu je, právníci k němu nesměli. Byla to patová situace. O den později se konala tisková konference strany BNF, kde jsme se dozvěděli, kde Niakliajeu je. Všech pět opozičních kandidátů bylo v ‚Amerikánce‘, všichni byli zatčeni. Na tiskové konferenci jsem oslovil Kastusiova, kandidáta strany BNF, a požádala jsem ho, aby podepsal naši stížnost, protože náš kandidát to udělat nemohl. On to odmítl, protože připravovali vlastní stížnost. My jsme měli shromážděnou spoustu materiálů. Byla jsem naštvaná a nevěděla jsem, co mám dělat. Jak jsme tuto stížnost připravovali, psali, to je samostatný příběh. A najednou mi Kastusiou zavolal a řekl, že nemohou podat stížnost za BNF, protože jejich právník se musí skrývat. Řekl mi: ‚Podepíšu vaši stížnost, ale jdu na výslech na KGB.‘ Večer mi zavolal a řekl, že požádal, aby si mohl zajít na kávu; jako důvod uvedl únavu při výslechu. A oni ho pustili. Sedla jsem do taxíku a vzala jsem s sebou manžela – je vyšší a silnější. Vše bylo velmi adrenalinové. S Kastusiovem jsme se setkali na náměstí před Červeným kostelem, zaběhli jsme do kostela a on tam podepsal stížnost.“
Raisa Michajlouskaja (rozená Gumerova) se narodila 3. března 1960 v Klajpedě v tehdejší Litevské SSR. Její matka Iryna Ivanauna Gumerova (rozená Kanaš, 1928–2014) byla Běloruska z vesnice Kaliadzičy v Minské oblasti. Otec Chaljafutdin Galliamovič Gumerov (1930–1990) byl Tatar, narodil se ve vesnici Jermečevo, Jermečevský okres, Baškirská ASSR. Absolvoval Omskou vyšší tankovou školu a sloužil v Klajpedě. Dědeček z otcovy strany Gallam Gumerov byl v roce 1937 vystaven represím, jeho osud je neznámý. Raisin otec v roce 1975 organizoval stávku v továrně G. K. Ordžonikidzeho v Minsku a byl za to vyloučen z komunistické strany. V roce 1982 Raisa absolvovala fyzikálně-matematickou fakultu Minské univerzity. Pracovala jako pomocná výzkumná asistentka na Běloruské státní univerzitě. V období perestrojky absolvovala kurzy programátor-designér a pracovala v nakladatelstvích. V roce 1998 se stala výkonnou ředitelkou organizace „Právo a pomoc obyvatelstvu“ podporované Nadací Sorose. Raisa vystudovala Právnickou fakultu Institutu managementu v Minsku. V roce 2003 úřady organizaci „Právo a pomoc obyvatelstvu“ zrušily. V roce 2003 Raisa kandidovala ve volbách do místního zastupitelstva. Před volbami byla pod vymyšlenou záminkou vyřazena z kandidátky. V prezidentských volbách v roce 2006 poskytovala právní podporu týmu kandidáta Aliaksandra Kazulina. V roce 2008 se stala vedoucí nevládní organizace „Centrum pro lidská práva“. V prezidentských volbách v roce 2010 se Raisa stala vedoucí právního týmu prezidentského kandidáta Uladzimira Niakliajeva. Po volbách v roce 2010 podala na ÚVK žádost o zneplatnění voleb a poté podala odvolání k Nejvyššímu soudu proti rozhodnutí ÚVK. U ní doma i v její kanceláři proběhly prohlídky. V roce 2012 Raisa zaregistrovala ve Vilniusu organizaci „Běloruské dokumentační centrum“, které vytvořilo databázi údajů o porušování lidských práv v Bělorusku. S využitím unikátních dokumentů natočila v roce 2015 dokumentární film „Gang“ o zmizelých opozičních politicích. Za svůj dvacetiletý přínos v oblasti lidských práv se Raisa Michajlouskaja stala v roce 2017 laureátkou národní ceny „Ochránce lidských práv roku“.
Fórum o lidských právech. Vilnius, Litva, říjen 2017. Na foto: Raisa Michajlovskaja (Běloruské dokumentační centrum), Andrej Kogut (archiv SBU Ukrajiny), Vilma Ektyte (Speciální archiv Litvy)
Fórum o lidských právech. Vilnius, Litva, říjen 2017. Na foto: Raisa Michajlovskaja (Běloruské dokumentační centrum), Andrej Kogut (archiv SBU Ukrajiny), Vilma Ektyte (Speciální archiv Litvy)
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
