Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Sofia Opanasivna Mochil (* 1940)

• narozena 12. července 1940 v obci Kosij v Chelmském okrese na polském území

• je ukrajinské národnosti

• roku 1944 byla s rodinou přesídlena do Mykolajivské oblasti na jižní Ukrajinu

• kvůli špatným životním podmínkám se s rodinou přestěhovala do Rivnenské oblasti do obce Tuchyn

• po svatbě se usadila v obci Záhora u Hlinsku

• pracovala v kolchozu

Ukrajinské osídlení ve východním Polsku

Sofia Opanasivna Mochil, rozená Kasich[1], se narodila 12. července 1940 v obci Kosij[2] v okresu Chelm v Lublinském kraji. Dnes bychom řekli, že se narodila v Polsku, ale faktem zůstává, že v době jejího narození byl Lublinský kraj okupován nacistickým Německem a území se nazývalo Generální gouvernment.

Pamětnice však nebyla polské národnosti, jak by se mohlo zdát, ale narodila se do rodiny ukrajinského původu. Vlastně všichni příbuzní byli součástí původního ukrajinského osídlení na polském území. Otec se jmenoval Opanas a maminka Chyma. Sofia měla velkou rodinu: „Rodiče měli celkově dvanáct dětí a já jsem byla poslední, dvanáctá[3]. Všichni ale už poumírali, samozřejmě včetně rodičů. Sestra Věra byla narozená v roce 1927, další sestra Žeňa v roce 1924 a bratr Voloďa v roce 1922.“ 

Pamětnice však uvádí, že má dvě data narození: „Chodila za námi učitelka a zapisovala nás do školy. Otec mi napsal datum narození 12. ledna roku 1940, ale poté mi přišel dokument z polské matriky a tam je napsáno, že jsem se narodila 12. července. Všechno, jak má být. Tedy na té polské matrice. Tak jsem se narodila dvakrát, protože otec napsal 12. ledna 1940.“ Tehdy však nebyly podobné omyly ničím výjimečným.

Sofia Opanasivna si pochopitelně nevzpomíná na nejranější období svého života a pamatuje si jen střípky z období nacistické okupace: „My jsme všichni byli v lese a otec byl u včel. Děti odvezl do lesa a sám s maminkou zůstal na hospodářství u úlů. Položil tam bochník chleba, misku, lžíce a nůž, pak s maminkou odešli do lesa a Němci se najedli, kolik chtěli. A soused jim nic nedal. Němci ještě otci napsali poděkování a odešli. Pak zase rodiče přišli zpět na hospodářství.“

Za nacistické okupace byla maminka zraněná: „Já už si nepamatuji, jak se zranila, jestli to bylo letadlo, nebo co. Ale měla prostřelenou nohu a kulka vyskočila z druhé strany nohy. Ale maminka za to nic nedostala.“

 

Měli jsme sice s sebou kufry, ale ty někde jezdí dodnes

Po přechodu fronty a po příchodu Rudé armády v roce 1944 se uskutečnila dohoda mezi poválečným Polskem a Sovětským svazem o etnické „výměně“ obyvatel – do Polska měli putovat Poláci z oblasti Volyně a na Ukrajinu Ukrajinci z východního Polska. Jednalo se o bezprecedentní situaci ve střední Evropě a poválečné etnické přesuny se týkaly i rodiny Kasich. Pokud by byl její otec Polák, tak by rodina mohla zůstat v obci, ovšem oba rodiče byli Ukrajinci, a tak měli odjet i s dětmi na Ukrajinu. 

Pamětnice vzpomíná, že ve východním Polsku se i agitovalo ve prospěch přesídlení na Ukrajinu, ale na druhou stranu měla rodina Kasich ve svém rodném kraji dům, který otec sám postavil, měli půdu a již si na zdejší život zvykli. Přesídlení tak vnímali jako problém.

Sofia Opanasivna se s rodinou dostala do „reemigračního vlaku“ a se svými sourozenci i s rodiči odjela na jižní Ukrajinu: „My jsme z Polska jeli do Mykolajiva a pak do Kirovohradu. Měli jsme sice s sebou kufry, ale ty dodnes někde ještě jezdí. Otec tak nedostal nic z toho, co vlastnil. Žádné úly, jak měl, ale měli jsme pouze to, co bylo s námi ve vagonu. Přijeli jsme jako chudáci.

Zpočátku žila rodina Kasich v místním klubu, který měl charakter kulturního domu, jak jej známe z Československa. Pamětnice si jako dítě pamatuje kozu, která se u klubu pásla. Poté se rodina přestěhovala do Kirovohradu, kde otec pracoval jako ředitel a kde se maminka chtěla uchytit v místní továrně, ale nakonec se rodina rozhodla odjet na západní Ukrajinu: „Já si odtamtud nic nepamatuji. Rodiče šli na práci, mě zavřeli v domě a já jsem doma seděla jako myš. Chtěli, abych nikam nechodila. ‚Protože tě ještě někdo ukradne,‘ říkal otec. Sestra byla v té době také v práci. My jsme tam ale dlouho nebyli. Moje máma se sestrou pak krávu i jalovici přivedly do Hlinska pěšky. Když byla noc, tak se zastavily a nocovaly. Napily se od krávy mléka, pak i lidem, co tam žili, daly mléko a někdy u nich také nocovaly. Takové to bylo. Odjeli jsme sem i kvůli hladu.“

 

Říkali nám Poltavci

Společně tak odjeli do Rivnenské oblasti na západní Ukrajinu. Otec si našel nové zaměstnání a koupil dům. Zde se však ještě střetávali s poválečným chaosem, s různými ozbrojenými skupinami a také s ukrajinskými povstalci: „Oni přišli v noci, vyvedli mého otce z domu, to se stalo celkem třikrát, a ptali se ho, co je zač. A můj otec byl z Poltavy. Máma žila v Polsku, otec tam sloužil v armádě a pak už tam s ní zůstal. A tady také žili Poláci. V obci Ivanovka. Tam je pak banderovci všechny pobili, spálili jejich domy a vlastně celou vesnici. Můj manžel to viděl a říkal, jak tam zabité dítě a pes leželi vedle sebe. Říkal, že jak to viděl, tak se mu udělalo špatně.“

Rodina Kasich svého rozhodnutí odjet na Ukrajinu velmi litovala, protože jim zdejší prostředí nemohlo nabídnout to, na co byli zvyklí z východního Polska. Zároveň jim byly přiznány sovětské občanské průkazy, což znamenalo, že zpět do Polska ani odjet nemohli. Kdyby však ještě v Polsku přijali polské občanství, mohli by tam zůstat a ušetřili by si mnohá trápení: „Říkali: ‚Vezmi si polské občanství a zůstaneš. Pokud nebereš, tak jeď na Ukrajinu.‘ A otec odjel, protože byl z Poltavy. Tak nás i označovali. Nikdo neznal naše příjmení, tak nám říkali Poltavci. Otec mi potom říkal: ‚Byl jsem hloupý, bylo potřeba si to polské občanství vzít. Mohli jsme žít tam.‘“

V Rivnenské oblasti žila rodina v obci Tuchyn a Sofia Opanasivna nastoupila do školy v obci Sadove. Každý den chodila z domu do školy pět kilometrů.

 

V Polsku už nikoho nemám

V roce 1960 se devatenáctiletá Sofia vdala za jiného polského přesídlence Hreška Mochila (z obce Rudka z východního Polska). Po svatbě se společně přestěhovali do obce Záhora u Hlinsku do domu, který původně patřil volyňským Čechům. „A k nám přijela ještě jedna přesídlenka z Čech, jmenovala se Šurin a žila tady s námi sedm let. Měla jeden pokoj a s manželem společně vychovávala tři děti. Celkem pět duší tak žilo v jedné místnosti. Potom si od kmotry koupili vlastní dům,“ vypráví pamětnice.

Sofia i manžel pak po celý svůj život pracovali v místním kolchozu. V Polsku již pamětnice nemá žádné příbuzné, pouze její vnučka jezdí do Polska na práci. To ale patří už do nové kapitoly polsko-ukrajinských vztahů po roce 1991, kdy mnoho Ukrajinců odešlo pracovat do Polska kvůli děsivé ekonomické situaci ve vlastní zemi: „Já jí žertem říkám: ‚Ty jezdíš do mé vlasti?‘ A ona mi odpovídá: ‚Já najdu vaši rodnou obec Kosij.‘ Já tam po válce už nikdy nebyla. Chtěla jsem tam jet a podívat se tam, ale nevyšlo to. Nemám tam už nikoho. A jak jdu spát, tak si říkám, že bych tam jela, ale ke komu pojedu? Nikoho tam už nemám.“

Sofia Opanasivna je polskou přesídlenkou a pro takové jedince se na západní Ukrajině vžilo označení polský pereselenec (česky přesídlenec). Pro někoho je takové označení urážlivé, ale v dnešní době už pejorativní význam tohoto slova upadá: „Už ne. Tady už mě tak nikdo nenazývá. Tady jsou i Romové, i Moldavané, koupili si tady domy a dnes tady žije, kdo chce.“

V současnosti pamětnice bydlí stále v obci Záhora u Hlinsku a je zde poslední polskou přesídlenkou. S manželem Hreškem Mochilem měla celkem tři děti, ale jeden syn již zemřel.

 

 

 

[1] Správnou transkripci příjmení nelze ověřit.

[2] Vesnici s tímto názvem jsem nedokázal nalézt. Nejsem si tak jistý jejím správným uvedením.

[3] Možná má na mysli i bratrance a sestřenice, kteří jsou na Ukrajině obecně označováni jako bratr a sestra.