„Tak on teda byl v těch legiích a vrátil se. Ještě i táta si to pamatuje, takže vlastně i co mi říkal on. Takže on se vrátil strašně jako zavšivenej, zablešenej, nemocnej, špinavej. Takže první, co vlastně udělali, když přišel domů, to se vrátil z Vladivostoku, tak se na zahradě svlíknul úplně donaha, všechno prostě spálili, aby se nějaký nemoci nezanesly k nám. A vrátil se vlastně vyděšenej v tom smyslu, že tam se poprvé vlastně potkal s bolševikama. Pamatoval si ty hrůzy a byl z toho vyděšenej a potom měl do konce života strach, že k nám přijdou. On si vlastně i schoval pušku před režimem, že když přijdou, tak on se chtěl bránit jako s puškou. No, tu schoval, jenže on vlastně umřel ve čtyřicátém pátém v březnu, takže se nedožil konce války. Pak ta puška se našla, když se ten náš dům boural, tak se našla ve válci na obilí.“
„My se soudíme dodnes, za ten dům jsme nedostali nic – nebo jenom takovou tu výkupní cenu, jenomže výkupní cena byla jakoby dneska byste dostal za dům tři tisíce. Že vlastně to byl třeba jenom zlomek z toho, já nevím, vy tomu nebudete rozumět, ale když se staví dům, tak vlastně musíte tu stavbu vyjmout ze zemědělskýho fondu. Platíte nějaký poplatek, který je třeba tři tisíce korun. Tak my jsme dostali jenom zlomek z těch tří tisíc, takže vlastně jakoby nic skoro. A za to jsme nedostali nic, protože vlastně, když nás vystěhovávali, tak se ztratily dokumenty všechny. A tam byla nějaká lhůta, dokdy se muselo požádat, my jsme to prostě nenašli, ztratilo se to dokonce i z katastru, takže k tomu nic nebylo, takže to jsme jakoby prošvihli tohle. A pak jsme ještě nedostali nic za ty pozemky pod tou radnicí, kde byly ty třešně, protože to samý, ztratily se dokumenty, dokonce se ztratil i ten geometrickej plán, v kterým se to oddělovalo. A ztratilo se to i z katastru, takže prostě za to jsme nedostali nic.“
„No, a pak když už jsme věděli, že nám ten dům budou bourat, tak jsme vlastně stavěli tenhle dům. Z různých půjček to rodiče nějak dávali dohromady. No, a pak vlastně tam byl ještě tak rok, dva, než jsme se odstěhovali sem a než nám to tam zbourali. A to jsme volnej čas po škole trávili tak, že jsme chodili furt dolů, jsme se tam chodili koukat. Já jsem tam měla toho kocoura, toho jsme furt stěhovali sem nahoru, ten asi kilometr pěšky. Vždycky jsme ho sem dali a on se vždycky vrátil. Takže jsme ho stěhovali v baťůžku, v kočárku, vždycky prostě utekl. A pak vlastně to skončilo, tahle etapa, že Honza jednou přiběhl sem nahoru, že už nám to bouraj. Takže jsme vlastně utíkali dolů to pozorovat, jak to prostě bouraj ten náš barák. A takový poslední, co si pamatuju, že jsem prostě koukla, kde je můj Micák, a už tam prostě nebyl a už jsem ho vlastně neviděla.“
Magdaléna Mruškovičová, za svobodna Antošová, se narodila 26. června 1979. Její rodina po několik generací vlastnila statek a rozsáhlé pozemky v Modřanech. V 50. letech jim byla část zabavena, o zbytek přišli v průběhu 70. a 80. let. Magdaléna na statku ještě prožila část dětství, ale v roce 1986 se stěhovali do jiného domu, protože věděli, že statek jim zbourají. Nakonec se tak stalo v srpnu 1989. Po sametové revoluci se Magdaléna s rodinou snažila v restitucích marně domoci náhrady a navrácení pozemků. V roce 2021 Magdaléna Mruškovičová pracovala jako sociální pracovnice ve farní charitě a věnovala se i prodeji nemovitostí.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
