Gustav Oplustil

„Já jsem přišel s tím, že to chci mít, jako to měl Jaroslav Ježek, a teď přišel dirigent a říká: ‚Snad nemyslíš, že tady budou hrát saxofony?‘ Já povídám: ‚No, saxofony, samozřejmě že tam budou hrát. Trumpety, pozouny, saxofony, to, co je jazzová muzika.‘ On říká: ‚Saxofon – buržoazní nástroj! To přece nebudeme – buržoazní nástroj!‘ Já povídám: ‚No, na balalajku to hrát nemůžou, protože to je úplně jiná muzika, a je potřeba vzít v úvahu ty lidi, co sedí jako posluchači a diváci.‘ No, tak se to prosadilo a já jsem to hrál a tím jsem se dostal vlastně, už jsem nebyl instruktorem, ale najednou jsem byl režisérem v armádním divadle a byl jsem tam až do roku 1958, kdy to přestalo být armádním divadlem, protože skončil Čepička, a bylo to opět vinohradské divadlo.“

„To bylo třikrát bombardování. Jedno bylo hutný. Napřed přiletěla americká letadla. Nakreslili na nebi takový kouřový clony, kde udělali, jako že to je po trati, tady bylo kolečko, to bylo jako nádraží, a ještě to měli přesně spočítaný. Ale nepočítalo se možná, nebo se špatně počítalo, s tím, že když přišel nějaký vítr, tak s tím posunul. A když přiletěla ta letadla, tak ten pendrek-pilot nevěděl, jestli je nad Německem, nebo jestli je už v Čechách, nebo na Moravě nebo kde. Ten to směl a naházel ty bomby, jak byly. Takže to postihlo i lidi, který byli v plenéru a vůbec netušili, že by jim tam mohla spadnout bomba, a odnesla to ta kasárna. Při tomhletom bombardování můj bratr, ten že se jde podívat. My jsme byli schovaní ve sklepě a on vyběhl na dvůr a vylezl na tu kůlnu, že se podívá, jak to vypadá u tý divize. To byla pěkná blbost, samozřejmě. Ale najednou spadla bomba, to ho to smetlo, letěl z toho tou tlakovou [vlnou], tím tlakovým vzduchem, ho to smetlo a po čtyrech byl v tom sklepě natotata a už nevylezl. Nic se mu nestalo, ale prostě byly to tyhlety podmínky, který byly špatný, no.“