Mgr. Petr Pilný

* 1939

  • „Ve dvaačtyřicátém roce šla do transportu moje babička, mé dvě tety, tátovy sestry, a bratranec. Já jsem se večer modlíval: Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku a tak dále. A končilo to: A Pánbíčku, v nebíčku dej, ať se nám vrátí babička Růženka, teta Malva a teta Elza a Otoušek. Amen. Co k tomu víc dodávat?“

  • „Když mi bylo šest let, to bylo v únoru, začátkem února 1945, tak šel do posledního nebo do předposledního pražského transportu do Terezína můj táta. Já měl jít s ním. Jenomže tehdy se rodiče domluvili, sehnali nějaké známé, na tom, že se jakoby rozcházejí, sepsali spolu nějaký dopis a máma se mnou odjela na Kutnohorsko do Malešova. Tam mě naučili, že se jmenuju Picka, protože já jsem se nejmenoval Pilný, protože my jsme se jmenovali Pickovi. Spousta lidí, kteří přežili holocaust, si potom měnila jména, protože se chtěli nějak jinak identifikovat. Takže se jmenuju Picka a že je tatínek na práci v Reichu. Tak jsem se tam schovával. Existuje tady instituce Hidden Child, Ukrývané děti, jednou jsem se mezi ně byl také podívat, ale to je jiná písnička.“

  • „Když mi bylo asi pětadvacet, tak jsme tak seděli s tátou, to už jsem byl po vojně, a říkám mu: ,Pojď, uděláme si spolu výlet do Terezína. Budeš mi povídat, jak to tam tehdy bylo.‘ My jsme o tom moc nemluvili. Tak jsme sedli na motorku a přijeli jsme do Terezína, on mě tam vodil a říkal: ,Tady v těch kasárnách jsem bydlel, pak mě přestěhovali z Hannoverských do Drážďanských,‘ nebo já už nevím, jak přesně. Taky jsme přišli na tu věhlasnou kolej, kde se nastupovalo z té slepé koleje mezi baráky do transportů. Tamtudy prošla babička, dvě tety moje, ten bratranec, posléze brácha, jak jsem o něm mluvil, ale když tam byl můj táta, tak se nevypravovaly, naopak tam přijížděly transporty z východu. Protože Němci před postupem Rudé armády je stahovali z těch polských koncentráků. Můj táta tam měl v tu dobu za úkol vykládat ty šťastné a nešťastné, kteří se z východních lágrů vrátili. Najednou mi povídá: ,Pamatuješ se na Pepíka Lévyho?‘ – ,Pamatuju, rajtoval jsem mu na zádech na Hagiboru.‘ On říká: ,Tak jsem tady z toho vagonu vytahoval mrtvýho Pepíka Lévyho.‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 03.05.2015

    (audio)
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jsem vděčný osudu, Bohu, svým rodičům i učitelům

Pamětník ve vojenském
Pamětník ve vojenském
zdroj: Rodinný archív

Petr Pilný se narodil 17. února 1939 v Praze do smíšené rodiny. Otec Adolf Pick, bankovní úředník, pocházel ze židovské rodiny, matka Marie, rozená Kocmanová, byla křesťanka. Za války otec pracoval v truhlářské dílně židovské obce. V roce 1942 musela židovská část rodiny odjet do Terezína, většina poté zahynula ve vyhlazovacích táborech. Otec, jehož téměř po celou válku chránila nežidovská manželka, byl deportován do Terezína 11. února 1945. Měl s ním odjet i šestiletý syn Petr, ale rodiče se tehdy formálně rozvedli a matka ukryla Petra pod falešným jménem u přátel v Malešově u Kutné Hory, kde se do konce války oba skrývali. Otec se z Terezína vrátil a stal se poručníkem svého synovce Oty, který jako jeden z mála přežil koncentrační tábor. V roce 1946 si rodina změnila příjmení z Pick na Pilný. Petr Pilný vystudoval průmyslovou školu, pracoval jako technolog, později si doplnil vzdělání na pedagogické fakultě a pracoval jako učitel. V roce 1960 se oženil a s manželkou Jiřinou pečovali o dceru s Downovým syndromem. V 70. letech byl jako nestraník členem místního národního výboru ve Slivenci. Petr Pilný v roce 2001 ovdověl, o rok později zemřela jeho jediná dcera. Žije v Praze.