Mgr. Petr Pilný

„Když mi bylo šest let, to bylo v únoru, začátkem února 1945, tak šel do posledního nebo do předposledního pražského transportu do Terezína můj táta. Já měl jít s ním. Jenomže tehdy se rodiče domluvili, sehnali nějaké známé, na tom, že se jakoby rozcházejí, sepsali spolu nějaký dopis a máma se mnou odjela na Kutnohorsko do Malešova. Tam mě naučili, že se jmenuju Picka, protože já jsem se nejmenoval Pilný, protože my jsme se jmenovali Pickovi. Spousta lidí, kteří přežili holocaust, si potom měnila jména, protože se chtěli nějak jinak identifikovat. Takže se jmenuju Picka a že je tatínek na práci v Reichu. Tak jsem se tam schovával. Existuje tady instituce Hidden Child, Ukrývané děti, jednou jsem se mezi ně byl také podívat, ale to je jiná písnička.“

„Když mi bylo asi pětadvacet, tak jsme tak seděli s tátou, to už jsem byl po vojně, a říkám mu: ,Pojď, uděláme si spolu výlet do Terezína. Budeš mi povídat, jak to tam tehdy bylo.‘ My jsme o tom moc nemluvili. Tak jsme sedli na motorku a přijeli jsme do Terezína, on mě tam vodil a říkal: ,Tady v těch kasárnách jsem bydlel, pak mě přestěhovali z Hannoverských do Drážďanských,‘ nebo já už nevím, jak přesně. Taky jsme přišli na tu věhlasnou kolej, kde se nastupovalo z té slepé koleje mezi baráky do transportů. Tamtudy prošla babička, dvě tety moje, ten bratranec, posléze brácha, jak jsem o něm mluvil, ale když tam byl můj táta, tak se nevypravovaly, naopak tam přijížděly transporty z východu. Protože Němci před postupem Rudé armády je stahovali z těch polských koncentráků. Můj táta tam měl v tu dobu za úkol vykládat ty šťastné a nešťastné, kteří se z východních lágrů vrátili. Najednou mi povídá: ,Pamatuješ se na Pepíka Lévyho?‘ – ,Pamatuju, rajtoval jsem mu na zádech na Hagiboru.‘ On říká: ,Tak jsem tady z toho vagonu vytahoval mrtvýho Pepíka Lévyho.‘“