„Po válce – 9. května 1945 byl konec války – jsem byl ještě u dělostřelectva, normálně v armádě. Potom nastala situace, kdy ti, co šli sloužit do armády, neznali ani Ň, co to je armáda. Tak já jsem je musel všechny vycvičit. A byli takoví velitelé – já povídám: ,Neumíte nic, já za vás mám dělat všechno?‘ Jako velitel baterie a tak dále, co oni měli dělat, tak nedělali, protože tomu nerozuměli. A já jsem povídal, tak to ne. Já povídám, že chci do Prahy – sloužil jsem mimo Prahu v Rokycanech. Tak jsem se tam s tím velitelem pohádal a on říkal: ,Tak vás nikdo neposílal do války.‘ To řekl, a já jsem na to nereagoval, já jsem mu rozbil držku.“
„Tak jsme se domluvili a jednou, zrovna kopeme zákopy. Stráže padesát metrů jeden od druhého, Maďaři. Celou noc chlastali, tak spali, bylo teplo. My jsme se domluvili a jednoho jsme, šup, stáhli do zákopu. Utíkali jsme, jak jsme mohli, dva dny – na Ukrajině. Ti Ukrajinci, když jsme je viděli, tak dva čekali a jeden šel prosit jídlo. Tak nám dali všechno. Ale museli jsme postupovat tak, aby nás nechytli, tak jsme se hlídali.“
Každý stát mi poslal nejvyšší vyznamenání za vítězství nad fašismem
Lukáš Polanský se narodil v roce 1925 do chudé rodiny na Podkarpatské Rusi. Měl pět sourozenců a jeho matka zemřela, když mu bylo deset let. V dětství pomáhal s prací otci, který byl dřevorubcem. Chodil do malotřídky a měl výborný prospěch, pak nastoupil na gymnázium v Chustě. Po maďarské okupaci byl v roce 1939 poslán na nucené práce na poli. Na noc se vracel domů a staral se o své sourozence. Později byl spolu se dvěma spolužáky umístěn do lágru na Ukrajině. Odtud se po čase rozhodli utéct, což se jim i podařilo. Více než tři měsíce šli Ukrajinou se záměrem vstoupit do čs. jednotek. Dostali se do Buzuluku. Zesláblý Lukáš Polanský byl umístěn k dělostřelectvu, kde měl provádět výpočty. Účastnil se všech zásadních bojů v Polsku a na Slovensku. Na konci války se zúčastnil i osvobozování Prahy. Po válce zůstal v armádě a postupně se stal plukovníkem. Později pracoval na ministerstvu vnitra.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
