„On se tam totiž byl podívat Čuňas a zjistil, že tam ty bomby jsou. Všude byl slzný plyn, protože on je založený na bázi nějaké mastné látky, aby pomalu vyprchával, takže všechno bylo mastné – knížky, dětské kostky. Všechno jsme pořád praly a myly. Dalibor byl zvyklý jezdit po kuchyni na tříkolce, ten pořád brečel. Nikdy jsme to z toho dřeva pořádně nedostaly. Na jaře jsme tam ještě s Dášou Vokatou zajely a znovu to drhly. Pár posledních měsíců jsme se tak zase na barák vrátili.“
„Když nám vyhazovali barák v Rychnově do povětří, hlídali okolní cesty. Paní Boukalová, sousedka, seděla zrovna s vnukem u okna, na straně našeho domu. A oni jí nic neřekli, nevarovali ji. Jeden z šutrů jí prolétnul oknem a přistál na stole. Představte si, kdyby se jí něco stalo. Nebo tomu dítěti.“
„Ve Verneřicích jsme bydleli krátce, ale jezdilo tam docela dost lidí. Měli jsme tam velkou půdu, kde jsme hráli divadlo. Jednou jsem byla na výslechu a ten můj estébák mi říkal: ‚To mi povězte, to je divný, jak to, že tady kulturní dům zeje prázdnotou a u Princů padesát lidí cvičí divadlo?‘ Tak jsem mu řekla: ‚Na to si odpovězte sám.‘ Naproti nám bydlel a měl ordinaci Hugo Engelhart, Žid, politický vězeň za nacistů i komunistů. Ten nám říkal, co proti nám StB dělá: ‚Oni vám tam natahujou dráty.‘ Všechno věděl.“
Květoslava Princová, za svobodna Veselá, se narodila 4. května 1950 v Lipníku nad Bečvou. Vystudovala VŠCHT v Praze v oboru makromolekulární chemie. V sedmdesátých letech se v bytě rodiny Němcových seznámila s lidmi z undergroundu. V roce 1976 společně se svým mužem Janem Princem koupili dům v Rychnově, kolem kterého se vytvořilo široké společenství lidí z pražského a severočeského undergroundu, studentů a mládeže z Ústí nad Labem, Děčína a České Lípy. Pořádali tu přednášky, koncerty, výstavy a jejich barák zároveň sloužil jako otevřený dům pro lidi perzekvované a pronásledované komunistickým režimem. Po nátlaku StB a několika brutálních atacích jim komunisté dům bez náhrady vyvlastnili a vyhodili do povětří. Podobný scénář se opakoval i s dalšími domy Princových - farou v Robči a statkem v Mastířovicích. V roce 1986 se Květa a Jan Princovi odstěhovali do Nenakonic (části obce Věrovany) poblíž Olomouce, kde žijí dodnes. Po revoluci se pamětnice účastnila aktivit v Občanském fóru, vystudovala humanitní vysokou školu, vedla kancelář olomouckého primátora, pracovala v charitě a spoluzakládala obor sociální a humanitární práce. Dnes je odbornou asistentkou na katedře Křesťanské sociální práce na Palackého univerzitě v Olomouci.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
