Jakub Ruml

Já jsem šel na výslech oni už je [bratra a otce] odvezli a já šel na výslech do Ruzyně. Samozřejmě jsem se klepal, protože to nebylo příjemný. Tam vlastně mě vzali pod paškál dva a jak se říká, bylo to ve filmu Kolja, jestli jste ho někdy viděli. To se podívejte, to chodí ještě dodnes. Kdy byl pan Svěrák na výslechu. A jeden je hodnej, druhej ošklivej. A skutečně se chovaj strašně. Ten jeden podlejzá, furt říká: „Pane Rumle, a nemoh byste aspoň něco říct. A kam to bylo určený? A kdo to měl distribuovat? A kdo to zařizoval? Vždyť vy jste přece ten pošťák, tak to musíte znát.“ A já už jsem pak neměl nervy, já jsem jim říkal heleďte, od začátku jsem zaujímal postoj pasivní rezistence. To je jediná možnost, jak s nima komunikovat. Takže jsem prohlásil, že nebudu vypovídat a že podepíšu protokol s tím, že mě ukážou, že tam bude napsáno, že nebudu vypovídat. Protože oni byli hrozně zákeřný. Pak si mě vzal ten druhej a to byl ten naštvanej a ten na mě začal okamžitě řvát, co si to myslim, a proti státu, a proti lidem pracujícím. A já jsem se s nima nebavil, já jsem prostě to vyslech všechno a po čtyřech hodinách mě pustili teda z tý Ruzyně. To je psychickej nátlak strašnej.

My jsme jako rodina byli strašně soudržní, nebývale. Takže oni nás už odmalička brali jako členy rodiny rovnoprávný. I když samozřejmě názory v dětství a v dospělosti jsou rozdílný. Ale chovali se k nám tak, jako kdybychom měli rozhodující právo. To znamená v době, v osmašedesátým, kdy spousta lidí emigrovala do zahraničí, tak rodiče nutili k tomu, aby taky odešli, že to prostě tady nevypadá dobře, že je zavřou, že to nepřežijou. A vim, že táta tenkrát dostal nabídku z Argentiny, aby emigroval do Argentiny. Bylo to všechno zařízený, zaplacený. A že tam bude dělat novináře a že veme celou rodinu s sebou. No a my jsme se s bratrem určitým způsobem vzdorovitě postavili a řekli jsme, že prostě nikam emigrovat nebudem, že chceme být tady. A to bylo rozhodující rozhodnutí i pro rodiče a zůstali jsme tady. Takže jsme si vlastně těch dvacet let tý krutý totality užili doma v Čechách.

„Já jsem měl takový kolečko. Já jsem pracoval v tý Slezský, vždycky si ze mě dělali kolegové srandu, že jsem si nasadil anténku a místo polední přestávky jsem vyrazil. Šel jsem na Vinohradech nejdřív k Hejdánkům, k profesoru Hájkovi, pak do Londýnský k Petrovi Uhlovi a skončil jsem na Karláku u Vaška Bendy a roznášel jsem vlastně ty čerstvý materiály Charty 77. Za hodinu jsem se vrátil normálně do práce. Občas už i mě pak začali sledovat policajti, ale víceméně jsem byl tak trošku stranou, nešli přímo po mně.“

„Já si pamatuju takovou epizodu, kdy tátu zavřeli v tom září 89 právě kvůli Lidovejm novinám. To už byl takovej poslední vzdech toho režimu, tenkrát ho zavřeli s Rudou Zemanem, s tim jeho zástupcem. A pamatuju si, že byla u nás od rána domovní prohlídka. A táta si mě vzal stranou a ještě mi řikal, co všechno by mělo být v těch zářijových Lidových novinách, dokonce mi předal i nějaký papírky. Ty estébáci už tam víceméně šli z donucení, ono už se jim nechtělo ani prohlížet ten byt, protože už to měli projetý. Jo, že vždycky si navlíkli ty bílý rukavičky a teď chodili do prádla, do všeho. Do toho tam byla moje Terezka jako roční dítě. Takže už jsme cítili, že se něco děje. A ten táta odcházel do vězení a nakonec tam vydržel asi měsíc a půl, ještě přes 17. listopad. Já si pamatuju, že se nám s bráchou podařilo mu tam poslat v obálce to vydání těch Lidovejch novin, že v době, kdy ho zavírali, se dalo to číslo dohromady, i bez Rumla a Zemana se vydalo to číslo. A my jsme mu to poslali do vězení v obálce a ono mu to došlo do cely dokonce! Neuvěřitelný. On nám pak psal v dopise, že dostal Lidovky, a bylo to zázračný, přes všechny ty ostrahy a cenzury to prošlo. Z toho jsme měli hroznou radost.“

„Vim, že my jsme se vraceli nějak za dva dny z toho tábora a oni nás někde vysadili a já jsem řikal: ,No, tak já pudu domů pěšky asi.‘ Protože nefungovalo nic. Ale vim, že to bylo u Staromáku, a u Staromáku sídlila v Pařížský ulici redakce Reportéra, kde táta dělal zástupce šéfredaktora. A tak mě nic jinýho nenapadlo než jít tam. Jenomže tam byli Rusové a už to bylo celý obsazený. Táta tam nebyl, ten žil někde v nějakym bytě v poloilegalitě. A tak jsem pak šel přes celou Prahu ke strejdovi, kterej měl ve Vršovicích vilu a bydlel kousek vedle nás, no, a tam jsem vlastně týden čekal na rodiče, protože ty nesměli vyjít ven. Až pak, když se trošku ta situace uklidnila, tak se teda zjevili na světě a vlastně pocítili, že to je jejich konec kariéry, oficiální. A už se začali stahovat do takové té ulity těch víceméně opozičních politiků a umělců. To trvalo asi půl roku, rok, kdy ještě pracovali jako novináři, ale už neměli šanci prostě cokoliv dělat. Takže pak během roku proběhla ta čistka ve všech těch orgánech a vlastně všichni ti známí a tyhle lidi, který jsme měli rádi, to naše okolí, ti přátelé všichni byli vyhozený a začala úplně jiná éra.“