"Pak byl rok 1968, všechno už vypadalo výborně, cenzura, všechno, pohoda. A dokonce se povedlo, že kamarádka zařídila brigádu v Anglii, sbírat jahody. Tak jsem dojela do té Anglie, tam jsem byla, já jsem odjížděla 7. srpna a maminka mi řekla: 'Kdyby se stalo něco s Rusama, tak se nevracej.' Já jsem říkala: 'S Rusama, jo? Co by se mohlo stát? Ti jsou v Rusku, my jsme tady.' Bylo 20. srpna v noci, já jsem se vracela, dojela jsem do Londýna z brigády a dvacátého prvního jsem měla jet vlakem do Čech. Já jsem tedy toho dvacátého přišla do toho Londýna, samozřejmě jsem neměla kde spát, druhý den ve dvě hodiny mi jel vlak, no tak jsem se tam v noci procházela. A ráno, když už bylo světlo, tak jsem viděla, jak mají prodejci novin... a tam bylo teda psané: 'Praha, Čechy, tanky' a byly tam fotky. A já jsem říkala: 'To ne, to prostě ne.' A že to nevím. A okupace tam byla a invaze a takové nadpisy. A já jsem říkala: 'Ne, ne, ne, jedu domů a mamince řeknu, že jsem se nic nedozvěděla.' Jako co, že jo. Najednou mi to klaplo, protože ona mi řekla, co mám udělat, a já jsem nechtěla, já jsem chtěla domů. Sedla jsem do toho vlaku, potkala jsem tam jednu holku, prošly jsme celý vlak a byly jsme jediné dvě z Čech, kdo jely v tom vlaku. A ona mi řekla, že jsou zavřené hranice s Německem a že ten vlak, co máme ty spojení, dojedeme k těm německým hranicím a že tam dva tři dni nebo nevíme, jak dlouho, budeme čekat, než nás pustí. Ale že Němci jsou hodní, že nás budou krmit, že se nemusím bát. Tak jsem říkala: 'Ne, ne, ne, v Německu já nebudu ani za nic.; Hrozně jsme byli protiněmečtí, na konci války ta propaganda, to Německo bylo pro nás opravdu špatné. Tak jsem vystoupila, ona taky a vrátila jsem se zpátky a zůstala jsem v té Anglii rok."
