„Pak byl ten druhý hokej (zápas na MS v březnu 1969), kdy se to podařilo. Tenkrát já byl v Disku v Karlově ulici, v Unitárii jsme měli nádherné divadlo jako operní studio a tam jsme hráli Figarovu svatbu. A během té svatby vzpomínám, jak po některém z výstupů se vzadu objevil kus papíru a na něm skóre, které se postupně zlepšovalo. To se stalo asi třikrát a vždycky pak byl ohromný aplaus. Když to všechno skončilo, tak jsem vykročil a šel jsem pěšky přes Karlův most nahoru přes Nerudovku do AUSu na Pohořelci. A ještě před Karlovým mostem, jak jsem překročil tramvajové koleje, jsem viděl mnoho lidí, jak jdou i v těch dalších ulicích, už se stmívalo. Auta svítila a vytrubovala. Všichni ti lidé šli jedním směrem, chvatně, jako by to bylo zorganizované, ale tenkrát žádné mobily ani internet nebyly. To spontánně se Praha vydala k Václavovi vzdát hold hokejistům a alespoň trochu zahojit svoji bolest. A byly to takové davy, které se valily proti mně na tom Karlově mostu, bylo to takové podivné. To byly stovky lidí a jen několik nás jedinců šlo opačně.“
„Měli jsme se za čtyři dny vrátit do Prahy. Takže jsme byli v takovém dobrém rozpoložení, že se zase vrátíme do normální práce v AUSu na Pohořelci. Místo toho jsme viděli, jak se tam opodál zakopávala baterie, a další naše část posádky byla roztroušená po lese a měla tam plnit nějaké úkoly. A my jako muzikanti jsme měli dělat – řekněme – mírový kasárenský život. Postoj všech byl ale jednotný. Když jsme se pak vraceli a viděli jsme pomalovaná kasárna s reakcí národa, tak to bylo veselejší a Prahu jsme viděli, tak jak ji znáte z dokumentů. Všechno bylo pomalované, a proto jsem pak chápal, že ti další vojáci, kteří přišli z Ruska, viděli to, o čem jim tam vyprávěli. Ale ti první viděli jen pokojnou zemi.“
„Jaroslav Mihule, který je specialista na Martinů, jim měl napsat hudbu, ale on jim to asi kvůli nedostatku času odmítl. Takže čas utíkal a oni neměli muzikanta, který by jim to napsal. A paní, která se o ně v tom rekreačním středisku starala, se svěřili. Takže ona je poslala k nám (choreografy skladby – Appelta, Libru a Svatoně). Já jsem akorát zrovna byl ve výkopu, protože jsme dělali septik. Nejdříve mi řekli, o co jde, a já jsem je vzal nahoru a pustil jsem jim nahrávku své symfonie, aby nekupovali zajíce v pytli. Aby věděli, jakou muziku dělám. Měli myšlenku v tom smyslu, že by ten mužský element měl mít takový symfoničtější charakter, takže jim to vyhovovalo. Už měli připravený koncept, kolik částí by to mělo mít, jak to bude začínat a co se v těch jednotlivých částech bude dít. Dokonce mi zazpíval jeden z nich i první takt, na co si myslel. Tak jsem z toho pak nakonec skutečně vyšel. Za několik dní jsem měl hotové čtyři části, s tou poslední jsem se pak pral několik měsíců. Pak jsem to nahrál na klavír a pak na to skutečně udělali – spasovali cvičení. Za půl roku jsme to pak předvedli na Újezdu v Sokole. Nacvičily to dva útvary a to už byl definitivní konkurz, zda to bude přijato.“
Jaroslav Šaroun se narodil 22. července 1943 v Dobrušce, kde rodina Šarounových žila po mnoho generací. Otec byl vyučený fotograf, věnoval se také včelařství. Po válce se stal předsedou národního výboru v Dobrušce, zde také založil podnik na zpracování a konzervaci ovoce. Pro své výborné organizační schopnosti byl povolán na ministerstvo průmyslu a později se stal generálním ředitelem státního podniku Lihovary a konzervárny a později také zakládal nově vznikající státní podnik Benzina. Jaroslav se od útlého dětství věnoval hudbě, studoval nejprve klavír u Václava Drnce. V roce 1957 byl přijat na Státní konzervatoř, kde studoval ve třídě Mil. Kabeláče. Následně studoval na HAMU u profesora E. Hlobila a studium zakončil v roce 1966 ve třídě V. Dobiáše. Vojenskou službu nastoupil v AUSu v Praze. Zde zůstal až do roku 1970, působil v baletním oddělení jako korepetitor, současně již jako korepetitor spolupracoval i s AMU, později se Státní konzervatoří. Od roku 1976 působil jako nejprve externí člen, od roku 1990 stálý člen orchestru v oddělení klávesových nástrojů v České filharmonii. Ze skladatelské práce Jaroslava Šarouna je známa nejvíce hudba psaná na choreografii mužů pro spartakiádu v roce 1980 pod názvem Modré tepláky a bílé tričko. Za tuto práci získal také státní vyznamenání. Jaroslav Šaroun zemřel 25. března roku 2021.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
