Eva Soukalová

„Těch důvodů bylo víc. Abyste věděl, já jsem velezrádce a špión, jako byl kapitán Klos a takoví podobní. On asi někdo, když to budu brát rozumně, z těch představitelů národně socialistické strany by asi šel něco vykládat šestnácti nebo sedmnáctileté holce, která se může pochlubit kamarádce, kdyby něco podnikal. Takový jako byl Hora nebo Zenkl by to šel určitě povídat takovéto holce. Ale oni měli od Zorina nařízený počet zatčených a tím to haslo.“

„Zacházeli s námi jak kdy a já jsem taky nebyla žádný beránek. Já jsem dokázala toho, kdo si troufnul, i s těmi pouty mu rozbít ksicht a bylo mně to jedno v ten moment. Řekla jsem si, co se stalo, stalo se, a co se má stát, se stane. Já jsem byla z domova vychována tak, že nic na světě se neděje bez Boží vůle. To bylo takový, prostě když už jsem si myslela, že něco nevydržím, tak mám takový nesdělitelný zážitek, který prostě slyšíte uvnitř. Slyšela jsem: ,Neboj se, nejsi sama.‘ Tak to nějak přišlo, že najednou to bylo, jako když odfoukne, a přišla jsem na soudní vazbu a už to šlo. Člověk si dělal hlavu, aby neřekl proti někomu něco, co ho nutili. Oni si pak napsali stejně, co chtěli. Podpisy obtahovali přes okno, to jsem viděla. Byly to prostě hrozné případy.“

„Já si myslím jednu věc. Lidé mají sklon veškeré nepříjemné věci vyčítat Pánu Bohu. Já tento pocit nemám. Já si říkám, že On neustále tvoří a pracuje a pro určitý účel si nás stvořil. Proto mě tu asi nechává ještě strašit, protože mě k něčemu ještě bude potřebovat. Až mě nebude potřebovat, tak půjdu, to se nedá nic dělat. Já když jsem šla s infarktem do nemocnice, tak ty doktoři byli úplně na větvi. Já jsem říkala: ,Nelamte si s tím hlavu. Já vím, že uděláte všecko, ale jak Pán Bůh dá, tak bude. Když tady budu mít být, tak se vám to povede, když ne, tak mám vyúčtováno. To se nedá nic dělat.‘ Asi k něčemu je to dobré. A teď si říkám, že moje praneteř se rozvedla a zůstala s dětmi. Ty k nám chodí a člověk je zase k něčemu platný. Důsledkem věznění mám potíže s ledvinami a ta páteř. To jako zlobí. Ale já jsem byla dost velký ras. Mně říkala doktorka, také vězenkyně, že musím cvičit, když to sroste, a cvičit. A já jsem cvičila, tvrdě cvičila, až jsem si rozškrábla nohu o železnou rezatou postel a měla z toho dost dlouho potíže. Já jsem tu páteř natolik rozhýbala, že chodím ještě dneska. Lidi, co měli to co já, byli většinou na vozíku. Možná to bylo tím, že byli starší než já. V mládí jinak snášíte všechny věci a je to pružnější, ale já jsem byla dost tvrdá na to. S touto rukou, kde mi chybějí po úrazu i některé kosti, takhle mi to dolů viselo, ta ruka a já jsem s ní dokázala dělat všechno možné, rozhýbat jí. Člověk nesmí být sám na sebe měkký.“

„Narodila jsem se 4. listopadu 1930 v Praze. Tatínek byl poštovní podúředník, jezdil vlakovou poštou. Začínal jako zřízenec a tam vlastně začíná také tatínkova cesta i moje dětství a všechno. Tatínek se jmenoval Antonín Čížek a maminka Barbora, rozená Svobodová. Seznámili se tak, že maminka hrála házenou a tatínek fotbal. To byla taková jejich sportovní známost. Vzali se a byli spolu až do smrti, jak se říká.“