Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Nám sportovcům nic nechybělo, proto jsme věci viděli jednostranně
narozena 27. února 1953 v Kremnici
na konci základní školy začala závodně lyžovat
vystudovala střední elektrotechnickou školu v Liptovském Hrádku
ve druhém ročníku SŠ byla přijata do juniorského reprezentačního družstva
ještě v juniorském věku byla přeřazena do reprezentačního družstva dospělých
na mistrovství světa v Sarajevu (1974) získala stříbrnou medaili
reprezentovala Československo na zimních olympijských hrách v Innsbrucku a v Lake Placid
1985 ukončila lyžařskou kariéru
v letech 1985 až 1987 byla trenérkou jabloneckého klubu ministerstva vnitra
od roku 1987 učí na jabloneckém sportovním gymnáziu
její druhá dcera Gabriela Koukalová se věnuje závodnímu lyžování
Gabriela Soukalová-Svobodová (narozena 27. února 1953) měla jako rodačka ze slovenské Kremnice odmalička ideální podmínky pro zimní sporty. Dodnes vzpomíná, že za jejího dětství v zimních měsících sáňkovalo celé město: oblíbená trasa začínala na Horním náměstí, pokračovala přes Dolní náměstí a končila u benzinové pumpy. Kromě sáňkování si malá Gabriela brzy oblíbila lyžování; jak sama říká, jiný sport – s výjimkou fotbalu – v Kremnici ani dělat nešlo.
Lyžařskou vášeň podědila po svém tatínkovi, který se skupinou přátel pořádal pravidelné výlety po okolních kopcích. „V sobotu nebo v neděli si vždy vyjeli na Skalku, pak sjeli zpátky a měli vysportováno. Tatínek nás vedl k lyžařství, sestře dokonce vyrobil lyže,“ usmívá se pamětnice.
Na druhém stupni základní školy dostala třídní učitelku, která měla se závodním lyžováním vlastní zkušenost; ta malou žačku motivovala k tomu, aby začala chodit na pravidelné tréninky, a vycházela jí vstříc, když kvůli účasti na soutěžích chyběla ve výuce. Na konci základní školy Gabriela Soukalová-Svobodová slavila první úspěchy, a když si vybírala střední školu, jasnou volbou pro ni byla elektrotechnická škola v Liptovském Hrádku. O elektrotechniku ovšem nejevila nejmenší zájem – hlavním důvodem, proč se zapsala ke studiu slaboproudu, bylo lyžařství. Na konci šedesátých let totiž v Liptovském Hrádku vznikalo nejsilnější lyžařské družstvo na Slovensku a škola sportovcům nabízela výborné finanční podmínky i kvalitní zázemí.
Léta v reprezentačním týmu
Tým elektrotechnické školy často vítězil, díky dobrým sportovním výsledkům pamětnice brzy absolvovala své první mistrovství republiky a ve druhém ročníku byla přijata do juniorského reprezentačního družstva. Její první zahraniční cesta směřovala na mistrovství Evropy do Gosau; po svém druhém mistrovství Evropy byla ještě v juniorském věku přeřazena do reprezentace dospělých.
Mezi československými reprezentantkami prý tehdy vládla přátelská atmosféra, kterou nezkazila ctižádostivost ani soutěživost. „Když bylo závodní období nebo nominace, nervy pracovaly a vztahy se zhoršily, ale v tréninkovém období jsme celé večery štrikovaly svetry, četly a povídaly si. S kamarádkami máme dodnes výborné vztahy, a kdykoli můžeme, sejdeme se.“
Členství v reprezentačním týmu kladlo na pamětnici vysoké nároky – během prvních tří let musela tvrdě trénovat, vynaložené úsilí se však vyplatilo. Československá reprezentace se probojovala na přední příčky a v roce 1974 přivezla z mistrovství světa v Sarajevu stříbrnou medaili. O dva roky později se Gabriela Soukalová-Svobodová v Innsbrucku poprvé zúčastnila olympijských her. Po návratu z Rakouska se ukázalo, že komunistickým orgánům stačilo jediné zakolísání ve výkonnosti, a celý tým byl okamžitě rozpuštěn. „Na olympiádu jsme jely s tím, že jsme měly přesně předepsané, kolik máme přivézt medailí. Obsadily jsme 9., 12., 13. a 17. místo jako závodnice, ve štafetě jsme byly šesté. Takové výsledky stačily leda na to, abychom po sezoně skončily, dál jsme měly trénovat v klubech. V ten moment jsem si řekla: ,To teda ne.‘ A rozhodla jsem se, že budu mít rodinu.“
V roce 1977 se Gabriela Soukalová-Svobodová vdala za bývalého vrcholového sportovce Jaroslava Svobodu; manželům se záhy narodila dcera Lucie. I v druhé polovině sedmdesátých let pilně trénovala a účastnila se soutěží, roku 1980 odjela s českým týmem na zimní olympijské hry. „Do Lake Placid jela výprava sto dvacet lidí, z toho čtyřicet hokejistů. Doprovázelo nás sedmdesát funkcionářů – všichni chtěli na olympiádu, protože to pro ně bylo něco exotického, atraktivního. V Americe podnikali výlety k Niagarským vodopádům a ani je nenapadlo jít se na nás podívat. A to naše družstvo skončilo čtvrté ve štafetě! Nechápaly jsme, jak je to možné.“
Ze závodnice trenérkou
První manželství pamětnice skončilo v roce 1985 manželovou nečekanou emigrací. Gabriela Soukalová-Svobodová byla nucena dát se do týdne v zastoupení rozvést, aby nepřišla o práci, navíc skončila s vrcholovým sportem a musela se sama starat o devítiletou dceru. Jediným štěstím pro ni bylo, že se jí s pomocí právničky podařilo zamezit konfiskaci poloviny majetku, který měl propadnout státu.
Po rozvodu se stala trenérkou jabloneckého klubu ministerstva vnitra, za který do té doby závodila. Dva roky nato začala vést sportovní třídu na jabloneckém gymnáziu, do které si sama vybírala talentované děti z místních základních škol. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let se Gabriela Soukalová-Svobodová podruhé vdala a 1. listopadu 1989, těsně před sametovou revolucí, se jí narodila druhá dcera.
Revoluční dění sledovala pozorně, a přestože si jisté nedostatky komunistického režimu uvědomovala, zpočátku nebyla přesvědčená o tom, že půjde o změnu k lepšímu. „Když jsme sportovali, viděli jsme věci dost jednostranně. Nic nám nechybělo, cestovali jsme, měli jsme dobré platy, slušné podmínky… Všechna soustředění nám platili. Když někdo chodil do práce, dostával za tři neděle soustředění refundace. Člověk neměl pocit, že je něco špatně. Špatně bylo akorát to, že v zelenině měli akorát jablka, zelí, cibuli a brambory. Před hranicemi jsme si vždy zastavili ve Freistadtu a nakoupili jsme si, abychom doma alespoň ukázali, jak vypadá zelenina.“
Gabriela Soukalová-Svobodová dnes žije v Jablonci nad Nisou a učí na místním sportovním gymnáziu. Jednou z jejích nejslibnějších svěřenkyň se ukázala být její druhá dcera, která se od konce základní školy věnuje závodnímu lyžování.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Sportovní Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Sportovní Příběhy 20. století (Vít Pokorný)