Olga Šťovíčková

„Hlavně se nesměl poslouchat cizí rozhlas, což náš tatínek dělal. Protože na každém rádiu byla vylepená cedulka a na tom bylo napsáno: Poslouchání cizího rozhlasu se trestá trestem smrti. Jenomže oni vymontovali krátké vlny nebo dlouhé vlny, já už nevím, jedno z toho vybrali, aby to lidi nemohli poslouchat. Jenže naši lidi jsou tak chytrý, že to dokázali nahradit, takže náš tatínek vesele poslouchal cizí rozhlas dál, protože tam něco namontovali. Nejdřív jsme poslouchali Londýn, a potom… Protože Němci nezabrali celou Francii tenkrát, oni zabrali asi polovinu a spodek Francie zůstal neobsazený. A tam byla nová vysílací stanice, jmenovalo se to Toulouse Pyrénées. Tak buď ten Toulouse Pyrénées se chytil a nebo Londýn. Ale nejspíš Londýn.“

„Doktoři se mezi sebou div nepoprali, protože jeden řekl: ‚Nebudeme ošetřovat Němce.‘ Druhý řekl: ‚Budeme ošetřovat Němce, protože to máme v přísaze.‘ Ti zase, že ne, tak div se nervali mezi sebou, ale nakonec Němce do nemocnice brali a ošetřovali je také. Protože Němci byli velice blízko – přes ulici, tam bylo nějaké jiné gymnázium a tam byli právě Němci. Odtamtud stříleli a tam pak byli ranění, a tak to bylo blízko do nemocnice. Vím, že jedna doktorka říkala: ‚Já Němce neošetřím.‘ Ti jí zase nadávali, říkali: ‚Máš to v přísaze.‘ Ona říkala: ‚To mi je jedno, Němce nenávidím.‘“

„I to naše studování bylo takové – bych řekla – ubohé, protože nebyl žádný klid na vyučování. Pořád nad námi byla hrozba ředitele školy, který se hlásil k Němcům, a který nám pořád hrozil. Třeba jsme šli do školy a museli jsme zdravit zvednutou pravicí! A nebo když přišel do třídy, třeba o přestávce, a já jsem jednou držela v pravé ruce chleba, tak jsem zvedla levou. A to bylo hrozné, já myslela, že mě za to zastřelí.“

„V nemocnici, když se střílelo opravdu, když byly barikády, tak to bylo všechno všude, kam jste se podívala, všude byli raněný. Leželi po zemi... Plný chodby byly raněných. To nebylo vidět, jestli to je Němec nebo Čech nebo Vlasovec nebo Rus. To jsme nevěděli, taky jsme to tenkrát nezkoumali. Kdo byl na operaci nebo když to šlo jen ovázat, no tak jsme museli taky pomáhat. A nejhorší bylo – na zdi jsme měli vylepený seznamy, kdo tam byl. A rodiče pak chodili a dívali se, jestli tam není třeba jejich syn. A jednou tam byli rodiče a našli syna – ale bez ruky. To bylo tenkrát hrozný – šestnáctiletý hoch a neměl pravou ruku.“

„Seděli jsme u oběda a najednou začal poplach. Houkali příšerně. Tak jsme všichni vylítli od oběda. To byl tak krásný den, byly Velikonoce a bylo jasno. A my jsme koukali, jak padají bomby na Prahu. To bylo vidět, úplně každá bomba byla vidět. A teď jsme říkali: ‚Nojo...‘ A teta říkala: ‚Jé…‘ Měla starost o syna Mirka a o manžela, jestli se jim něco nestalo. A já zas musela do školy, že jo? Nevěděli jsme, jak se do Prahy dostaneme, protože vlaky ostřelovali. Letadlem nalítli těsně nad vlak a letec kulometem kropil vlak. A lidi vyskakovali a utíkali. Báli jsme se jít po silnici. Vedl nás takový starý pán a ten říkal: ‚Půjdeme do Prahy, ale ne po silnici, pěšinami. Po silnici by nás viděli a pokropili kulometem.‘ Tak jsme šli oklikami. V poledne byl nálet a já jsem došla do Prahy v deset hodin večer.“

„Ta naše škola patřila jako… ten náš výcvik v nemocnici to byla vinohradská nemocnice. A tam nejvyšší byla interna – pět pater s rovnou střechou. Tam leželi staří strejci, a teď třeba řekli: ‚Sestři běžte se podívat na střechu, mě se zdá, že je poplach. Nevíte, kde bombardujou?‘ Tenkrát bombardovali Drážďany a to bylo hrozné. Tihle staří strejci, řekli: ,Běžte na střechu se podívat, jestli neuvidíte plamen, kde hoří, protože tohle není samo sebou. To musí být Drážďany!‘ A taky jo, my jsme vylezli na střechu, a tak jsme viděli. Opravdu – záře byla až k té interně a řekli jsme jim: ‚Jo, jsou to Drážďany, bombardují Drážďany!‘ A dědkové zas řekli: ‚No tak to už bude brzy po válce.‘“