„Já se nepovažuji za člena běloruské diaspory v Litvě. Je pro mě psychicky těžké psát adresu bydliště ve Vilniusu. Beru to tak, že pracuji na dálku v Bělorusku. Neintegruji se do litevské společnosti. Mnozí litevští přátelé podporují Bělorusko, protože sami tuto cestu prošli. Já tu jsem na návštěvě, nejsem doma. Opuštění země považuji za dočasné. Odjel jsem na měsíc, už uplynul rok, ale musím se vrátit. Všechno, co dělám, dělám pro Bělorusko.“
„Musíme chápat, že ti lidé riskují moc, peníze, které si stihli přivlastnit, a oni se toho nechtějí zbavovat. Je to dlouhý proces. Teď probíhá pokus o svržení režimu. Každý den své práce vyvíjím úsilí, abych do režimu alespoň bodnul. Kdybychom se zastavili, tak Lukašenko lidi, kteří pokračují v odporu v Bělorusku, zašlape do země. Jeho nic nezastaví. On nemá morální zábrany – zavírá do vězení matky z početných rodin, starší lidi s vážnými diagnózami… Pro mnohé je teď těžké udržet si naději pro budoucnost a smělého ducha vzhledem k tomu, co se děje. Ale já jsem člověk, který se zajímá o historii. Mohu vidět, jak probíhají procesy v historickém kontextu, a chápu, že sázky, které udělal, jsou problémem pro něho samotného. Je těžké zvládnout takové napětí, udržovat silové složky, krmit obyvatelstvo. Je to otázka času. Druhou otázkou je, co bude dál. Je před námi dlouhá cesta.“
„Objevily se první informace o novém viru. Myslel jsem si, že se jedná o další senzaci a že problém není tak vážný. Pak jsem si 24. března přečetl příspěvek jednoho běloruského lékaře, který vyzýval občany, aby zůstávali doma, a sám se chystal do práce. Lukašenko říkal, že žádný covid neexistuje. Prý stačí, aby člověk pil vodku, chodil do baně, jezdil na traktoru, hrál si s bílými kozičkami a zhluboka dýchal, a bude zdravý. Ocenil jsem lékařovu odvahu a rozhodl jsem se pomoct. Ukázalo se, že v nemocnici chybí ochranné vybavení vysoké úrovně, tedy respirátory FFP3. Když se vyskytne problém, obvykle se dá vyřešit získáním finančních prostředků, nákupem a dodáním všeho potřebného. Jenže se ukázalo se, že tento úkol je mimořádně náročný, protože respirátory nechybějí jenom v Bělorusku, ale po celém světě. Začala první vlna covidu a bylo nutné sehnat respirátory pro ochranu zdravotníků. Země, které je vyráběly, blokovaly jejich export. To se týkalo zejména USA, ale vývozní omezení platila i v Číně a Rusku. První respirátory pro tohoto lékaře jsme našli doslova pod zemí. U horníků.“
Andrej Stryžak se narodil 23. června 1985 ve městě Rečyca v Homelské oblasti tehdejší Běloruské sovětské socialistické republiky. Má běloruské, ruské a ukrajinské kořeny. Jeho otec Sjarhiej Uladzimiravič a matka Tacciana Anatoljeuna Stryžak byli členy komunistické strany a byli aktivními komunisty. Matka byla předsedkyní dílenského stranického výboru v Homelském chemickém závodě. V devadesátých letech minulého století rodina dva roky žila v Polsku a v Německu. Andrej v té době navštěvoval německou školu, což později ovlivnilo jeho proevropské postoje. Školní docházku dokončil v Rečyci, ve vyšších ročnících pracoval jako dobrovolník ve štábu Sjamjona Damašyna. V roce 2003 začal studovat filologickou fakultu Homelské státní univerzity. V letech 2004–2005 byl volebním pozorovatelem od organizace „Partnerství“ při parlamentních volbách. Za opoziční názory byl vyloučen z univerzity. V roce 2011 absolvoval kurz „Mezinárodní standardy do národní praxe“ Běloruského domu pro lidská práva, stal se obráncem lidských práv a podával individuální stížnosti na porušování lidských práv výboru OSN. Rozhodnutím výboru OSN byl i Andrej uznán obětí. V letech 2013–2014 byl pozorovatelem na Ukrajině při událostech Euromajdanu, pracoval jako dobrovolník na horké lince Euromajdan-SOS v Kyjevě. V roce 2015 založil iniciativu „Humanitární trasa Bělorusko-ATO“ a v průběhu pěti let doručoval humanitární pomoc na Donbas. V roce 2017 se stal jedním ze zakladatelů fondu BY Help. V roce 2019 se stal jedním ze zakladatelů organizace BYCOVID-19, která zaopatřuje běloruské nemocnice vším potřebným pro boj s covidem. V roce 2020 se stal jedním ze zakladatelů fondu solidarity BYSOL. Odjel z Běloruska kvůli nebezpečí zatčení, v opoziční činnosti pokračuje ve Vilniusu v Litvě.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
